KOŽEŠINOVÝ OBCHOD

KOŽEŠINOVÝ OBCHOD

Zatímco ekonomika koloniální expanze na jihu byla poháněna obchodem s plantážemi a otroky, francouzští, holandští a angličtí obchodníci na severu byli zaměstnáni obchodem zaměřeným na bobry, hranostaje, vydry, rysy a další kožešinová zvířata, kterými oplývala území indiánských kmenů severovýchodu a oblast Velkých jezer. Již v sedmnáctém století hrál kožešinový obchod s nejvýchodnějšími kmeny důležitou roli v ekonomikách soupeřících evropských zemí. Z bobřích kožešin se vyráběla například plst. A když přišly v Evropě do módy plstěné klobouky, zvýšená poptávka kloboučníků po výjimečně jemných bobřích kožešinách ze severoamerické divočiny nabízela tučné zisky Evropanům zabývajícím se obchodem s Indiány.
Zpočátku kožešinový obchod mnoho vážných změn do životů a kultury indiánů dodávajících kůže nepřinesl. Pro mnoho severních kmenů jako jsou Montagnaisové a Naskapiové z Labradoru, Mikmakové z dnešních kanadských přímořských provincií a Maliseety a Abenakie z dnešního Maine byl kožešinový obchod zpočátku pouze rozšířením sezónního získávání potravy lovem, chytání do pastí a rybolovu, který provozovali po staletí. Pravidelně v různých ročních obdobích tito Indiáni lovili bobry, lišky, králíky, vydry a další malá kožešinová zvířata. V zimě se rozštěpili na mnoho malých rodinných skupin a lovili hluboko v lesích větší zvěř, včetně losů, sobů a medvědů. Pozdě z jara se opět sešli. Opět se spojili v jednu vesnici, kde se konaly obřady, společenské události, hry, oslavy, obchody. To byla rutina, kterou přijali a přizpůsobili se jí i evropští kožešinoví obchodníci. Navíc se obchodovalo podle indiánských a nikoli evropských tradic a standardů.
V první pol.17.stol. šli francouzští obchodníci ze svého sídla, Montrealu, proti proudu Sv.Vavřince a řeky Ottawa přes Velká jezera až na horní Mississippi, aby zformovali kožešinový obchod. Cestou spolupracovali s Ottawy, Hurony, Ojibwayi, Menomineei, Potawatomii, Mesquakii (známější spíš jako Lišky [Fox]) a mnoha dalšími vnitrozemskými kmeny, které jim dodávaly kožešiny z lesů, jezer a řek ze srdce kontinentu. Ne všechny kmeny a skupiny samy lovily. Mnoho z nich, jako například Huroni, Ottawové a zvláště pět Irokézských národů poté co sami vyčerpali zásoby bobrů na svých vlastních územích se postavili do role monopolních prostředníků, získávajících kůže obchodem nebo násilím od vzdálenějších kmenů a prodávajících je výhodně bělochům. Roku 1670, když britové založili Společnost Hudsonova zálivu, aby zabránila francouzskému monopolu v dnešní Kanadě, severní kmeny dovedně využívaly této konkurence k získání nejvyšších možných cen za své kožešiny. Jako platby za kožešiny Indiáni přijímali zbraně, střelný prach, kule, sekerky, přikrývky, látky, konvice, nože, zrcadla, šídla, jehly, korálky, hřebeny a další evropské zboží, což velice změnilo jejich materiální kulturu. Zpočátku když Evropanům záleželo na stabilitě a přízni indiánských národů kvůli kožešinám, obchod narušoval tradiční zvyky a společnost jen málo. Ale ačkoli se kožešinový obchod původně přizpůsoboval kultuře indiánských národů, nevyhnutelně ji měnil a měl stále více nepříznivých dopadů na kmeny.
Mnoho národů například shledalo obchod s bělochy výnosnějším, než staré aktivity. Část zemědělských národů zastavila setbu a nechala svá pole ležet ladem a zarůst plevelem, zatímco lovecké společnosti ztratily tradiční rytmus svých životů. Tradiční obchodní sítě a praxe byly narušeny, vznikalo mnoho mezikmenových sporů a schopnost kmenů ovládat chování svých členů byla podkopávána Evropany.
Navíc soudržnost vesnic a klanů byla rozbita jednotlivci, jež horlili pro ekonomický zisk a prestiž a dávali své osobní cíle před hodnoty a zdary skupiny. Některé Indiány svedlo evropanské bohatství a moc ke vzepření se kmenovým světským i duchovním vedoucím, opustili své domovy a rodiny a pokusili se vstoupit do světa bílého muže a žít a cestovat s obchodníky. V té době též kmeny a skupiny, jež si kdysi vyměňovaly zboží a obchodovaly spolu, dohnal konkurenční boj dokonce k nepřátelství, neboť ve snaze produkovat co nejvíce kožešin často zasahovali při lovu do cizího území. Prastaré kmenové a duchovní hodnoty, tak jako posvátné vztahy se zemí a zvířaty byly měněny nebo zcela opouštěny. V této době se též potvrdila závislost loveckých společenstev na mizející zvěři.
Britský obchodník napsal: Během desetiletí byly některé druhy zvěře téměř vyhubeny v celých velkých oblastech. Střelné zbraně, ocelové pasti a intenzivní lov způsobily naprostou devastaci populace divoké zvěře. Následkem toho někdy Indiáni umírali hladem.
Dalším problémem byl alkoholizmus. Věrnost kmenovým autoritám a tradicím byla dříve udržována za pomoci starších lidí, příbuzných v klanu a duchovními vůdci, případně veřejným výsměchem, hanbou, nebo dokonce vyloučením ze společnosti. Toto bylo narušeno častým užíváním lihovin, které mnoho obchodníků používalo ke snadnějšímu ošizení Indiánů. Alkoholizmus se stal nekontrolovatelným mezi mnoha národy zapojenými do kožešinového obchodu a spolu s epidemiemi neštovic, tuberkulózy a dalších nemocí rozvrátil tradiční rodinné a kmenové struktury.
Dlouho uspořádávaná obchodní síť mezi kmeny velké části Severní Ameriky pol.18.stol. vykořenila většinu zde žijících národů. Hybná síla evropské expanze odřízla indiánskou kulturu, tradice a lidi od sebe. Od appalachské hranice až k mississippskému údolí se zhroutila stabilita a prastaré základy kultur. Války, pramenící z kožešinového obchodu a soupeření Evropanů zapříčinily zdecimování a úplné zmizení některých národů, jako Wenros, Conoys, Petunů, Neutrálů, Eriů, Susquehannoků, další rozptýlily, jako Hurony, Ottawy, Mohykány, Nanticoky a Shawnee a způsobily řetězovou reakci vysídlování a útěku. Mnoho kmenů hledalo nový domov a bezpečí, vyzbrojeno zbraněmi od obchodníků, kteří ovládali zdroje a zásoby kožešin tak daleko na západě, jako je dnešní Iowa a Minnesota. Pro indiánské národy to bylo období nebývalého násilí. Nejničivější války vedli Irokézové. Ti dodávali kožešiny nejdříve Holanďanům do Albany a pak Angličanům dokud nevybili bobry na svém území. Pak od roku 1649 po tři krvavé dekády bojovali za získání cesty k západním a severním kožešinovým oblastem, aby vzali zdroje Huronů a jejich spojenců, kteří zásobovali Francouze. Jejich útoky byly zničující. Otec Jerome Lalemant, francouzský, jezuitský misionář pobývající mezi Hurony popsal irokézské bojovníky takto: Přišli lesem jako lišky. Zaútočili jako lvi. A ulétli jako ptáci. Zmizeli dříve, než se objevili. Tisíce Indiánů zemřelo než Irokézská tzv. Bobří válka skončila.
Jak se kožešinový obchod přesouval na západ, přicházela ještě další tragédie. Národy se ocitly v pasti. Již se staly závislými na zbraních, látkách a dalším zboží, kterým obchodníci platili za kožešiny zvířat, jež už byla vylovena. Nyní obchodníci i se svým zbožím odešli. Mnoho národů východu, které dříve obchodovaly s kožešinami bylo neschopných navrátit se k původnímu způsobu života a zbaveni příjmů od bělochů se stali vyvrheli. Propadli zoufalství, chudobě a alkoholizmu.