LEVIS A CLARK

Pár slov úvodem
S historií amerického Západu, zejména s jeho průzkumem, jsou spojeny desítky jmen více či méně známých osobností. Pochopitelně mezi prvními to jsou Španělé, kteří se hnáni touhou po zlatě tlačili z Mexika na sever a usazovali se na území nynější Kalifornie, Texasu, Nového Mexika, Arizony a Koloráda. Během osmnáctého století to byli pak kanadští trapeři francouzského původu, kteří lákáni nesmírným bohatstvím srstnaté zvěře pronikali na jih podél řeky Mississippi a Missouri, prakticky až k Mexickému zálivu, k francouzskému přístavu New Orleans. Francouzská koruna si potom činila nárok na obrovské území, které na jihozápadě hraničilo s Texasem a rozkládalo se od Mississippi až k horám Skalistým. Po prohrané válce s Anglií (1755-62), v Evropě tak zvaná válka Sedmiletá, bylo toto území přiděleno Španělsku, jež si je podrželo až do roku 1800, kdy Napoleon Bonaparte přinutil Španěly, aby je vrátili Francii.
Američané sledovali tento vývoj s jistými obavami. Mladá republika musela čelit mnoha potížím růstu, zejména v prostoru mezi Mississippi a Appalačským pohořím, kde se tamější obyvatelstvo cítilo fyzicky odříznuto od pobřežních měst a tím také od trhů, na kterých byl zájem o jejich produkty, především o kožešiny, obilí a whisky. Mnozí osadníci proto využívali splavnosti řek Ohia a Mississipi a dopravovali své zboží na španělské území až do New Orleansu, kde je mohli výhodně zpeněžit. Koncem století se pak nejedny místní noviny zcela veřejně zaobíraly myšlenkou odtržení od Spojených států a připojení k Louisianě. Američtí politici si z počátku nedělali s těmito náladami příliš velké starosti, nebot´ Španělsko bylo v zásadě oslabená země, která nebyla schopna vojensky hájit své zájmy v zámoří. V momentě, kdy však Louisiana přešla opět do rukou Francouzů, situace se podstatně změnila. Území na západ od Mississippi se ted´ stalo majetkem expanzivní Francie, jejíž výbojné úmysly neklamně potvrzovalo Napoleonovo tažení Evropou. Mladé republice hrozilo nebezpečí, že jí bude znemožněn další růst, zejména směrem na území, na něž si automaticky činila nárok, na území, které považovala za své přirozené dědictví
V roce 1801 se stal prezidentem Spojených států Thomas Jefferson. Jefferson si byl vědom secesionistických nálad mezi obyvatelstvem na západní straně Appalačských hor a na rozdíl od ostatních politiků je nepodceňoval, naopak se je pokusil neutralizovat a to zcela rázným způsobem. V jeho mysli nebylo pochyb. Spojené státy musí koupit New Orleans. Jakmile se toto odbytiště dostane do amerického vlastnictví, důvody k secesi se rozplynou jako sníh na jarním slunci. O dva roky později poslal do Francie Jamese Monroea, který byl pověřen delikátním úkolem. Spojit se s Robertem Livingstonem, americkým vyslancem v Paříži, a pokusit se odkoupit tento strategický přístav za dva miliony dolarů. Jen jeho nejbližší spolupracovníci věděli, že Jefferson byl ochoten jít až na deset milionů. Napoleon oba představitele přijal, vyslechl si jejich návrh a pak jim učinil nabídku, která jim vzala dech. Proč jen New Orleans, proč ne celou Louisianu? Američané, kteří měli instrukce koupit jen přístav, si vyžádali pár dní na rozmyšlenou, a pak vědomi si skutečnosti, že koupí Louisiany by prakticky zdvojnásobili rozlohu Spojených států, přikývli. Pochopitelně vyžádat si svolení Kongresu či prezidenta by trvalo měsíce, a co kdyby si to Napoleon mezitím rozmyslel. Podobná příležitost by se tak hned už nenaskytla.
Když se o tom dozvěděl Jefferson, jeho nadšení neznalo mezí. Na otázku, co tomu řekne Kongres, se jen usmál a přesvědčivě prohlásil: „Pánové, až jim řekneme, za kolik jsme to koupili, nikdo nebude nic namítat.“ V tomto bodě se poněkud mýlil. Našli se kongresmani, zejména z opoziční strany, kteří považovali tenhle obchod za vyhozené peníze, avšak většina senátorů neměla nejmenší pochyby o důležitosti této transakce a smlouvu pohotově schválila. A tak snad jeden z největších realitních dealů v historii lidstva vstoupil do amerických dějin pod názvem Louisiana Purchase. Ah, jen tak mimochodem, cena byla jedenáct milionů dvě stě padesát tisíc dolarů. Jen o jeden a čtvrt milionu více, než byl Jefferson ochotný zaplatit jen za samotný New Orleans.
Na otázku, proč se Napoleon tak lehce vzdal Louisiany, je poměrně lehká odpověd´. V prvé řadě potřeboval peníze na další válečná tažení v Evropě a současně také věděl, že si nemůže dovolit válku na dvou frontách. A pak tu existovalo jisté nebezpečí, že v případě konfliktu se Spojenými státy, by se Američané mohli spojit s Angličany, což by mělo za následek absolutní převahu na moři. Konec konců sám Thomas Jefferson, autor textu, který se stal oficielním vyhlášením samostatnosti, se nechal nejednou slyšet, že jestli Francie obsadí Louisianu, Američané budou muset spolknout hořkou pilulku a obnovit spojenectví se svými bývalými koloniálními pány. A pak tu byla, dneska bychom řekli, geopolitická realita. Napoleon si byl dobře vědom toho, že i kdyby udržel Louisianu vojensky, nemohl by ji zalidnit. Vyzbrojeni yankeeovskou podnikavostí, nutkáním zjistit, co se nachází za pohořím, za kterým každodenně zapadalo slunce, a bezpříkladným smyslem pro dobrodružství to budou američtí osadníci, kteří budou nezadržitelně pronikat dále na západ, až nakonec obsadí nejen Lousianu, ale i horské oblasti, na které si činila nárok Anglie a Španělsko a zastaví se teprve na březích Pacifiku.
Po zakoupení Lousiany však vznikla poněkud trapná situace. Jen velmi málo Američanů mělo celkem jasnou představu, jak vlastně tahle oblast vypadá. Jistě, trapeři a obchodníci s kožešinami byli obeznámeni s Misissippi a s New Orleansem, ale území dál na západ byla terra incognita. Jinými slovy vznikla otázka: „Co jsme to vlastně koupili?“
K pokusům o průzkum tohoto území však docházelo už nejen před jeho zakoupením, ale dokonce i v dobách před americkou revolucí. Tyto celkem neúspěšné podniky byly v zásadě motivovány snahou objevit tak zvanou northwest passage, neboli cestu na Severozápad. (Někteří čeští čtenáři budou jistě obeznámeni s románem amerického spisovatele Kennethe Robertse se stejným názvem.) Jinými slovy vodní cestu, po které by se mohlo vézt zboží až k Pacifiku, tam nakládat na lodě směřující do Číny a naopak zboží dovážené z Asie by se mohlo opět pohodlně dopravovat na Východ. Tato myšlenka se opírala o tehdejší zeměpisné znalosti, a sice že řeka Kolumbie, ústící na břehu Pacifiku přitékala z východu a Missouri, pramenící někde na západě, tekla na východ. Jinými slovy bylo třeba zjistit, zda splavné horní toky těchto dvou řek se nacházejí v relativní blízkosti a zda existuje schůdná cesta po souši, která by je spojila. Prakticky všechny tyto pokusy skončily neúspěchem, hlavně proto, že tamější indiánské kmeny, zejména Siouxové a Černonožci (Blackfeet) nemínili nikoho pustit na své území. Dva z těchto pokusů však stojí za zmínku. Ne proto, že byly úspěšné, ale proto, že tenkrát za nimi stal Thomas Jefferson. Thomas Jefferson ještě před tím, než se stal prezidetem, pevně věřil, že budoucnost amerických kolonistů spočívá v expanzi na západ, a tudíž se snažil učinit vše, co bylo v jeho silách, aby se tato vize realizovala.
V roce 1776 se ve Francii setkal s jistým Johnem Ledyardem, který byl členem posádky lodi, jíž velel známý anglický mořeplavec a objevitel kapitán James Cook. Cook zmapoval severozápadní pobřeží, včetně ústí Kolumbie a po návratu do Evropy Ledyard navrhl Jeffersonovi, že půjde sám pěšky přes celý euroasijský kontinent, nechá se převézt přes Beringovu úžinu a bude pokračovat v cestě pěšky dál na východ až na území Spojených států. Historické záznamy neuvádějí, jak velkou finanční podporu održel, a i když si celá řada lidí myslela, že se jedná o podvodníka, Ledyard se opravdu vydal na cestu, prošel evropským Ruskem, avšak pak se o tomto podniku dozvěděla carevna Kateřina II, a protože v té době si činilo Rusko nároky nejen na Aljašku, ale také i na značnou část pacifického pobřeží, nechala milého Ledyarda zatknout ve chvíli, kdy se nacházel někde na Sibiři, a dopravit ho do Polska.
K druhému většímu pokusu došlo až v roce 1793. Jeffersonovi, jakožto členu Americké filozofické společnosti se sídlem ve Philadelphii, se podařilo přesvědčit vedoucí činitele této organizace, aby dali k dispozici sumu ve výši jednoho tisíce liber tomu, kdo prozkoumá území mezi horním tokem Missouri a Tichým oceánem, úspěšně se vrátí a předloží společnosti konkrétní informace o této oblasti. Netřeba říkat, že se přihlásila celá řada lidí a Jefferson nakonec vybral francouzského botanika Andrea Michauxe. Michaux vybaven penězi, příslušnými instrukcemi a doprovázen nevelkou skupinou mužů se vydal na cestu v červnu téhož roku. Avšak opět to byla politika, či politické zájmy, které přivedly tento projekt k předčasnému, ne-li k trapnému konci. Michaux ještě ani neopustil Kentucky, když se Jefferson dozvěděl, že tento slavný botanik je vlastně francouzským agentem, jehož skutečným posláním je zorganizovat z francouzsky mluvícího obyvatelstva vojenské jednotky, které by pak násilím převedly New Orleans a celou Louisanu opět do francouzského vlastnictví. Financování výpravy bylo okamžitě pozastaveno a Michaux putoval zpátky do Francie.
Jefferson se pak o „cestě na severozápad“ nezmínil skoro deset let. Teprve až v roce 1802, když už byl prezidentem Spojených států, se mu do rukou dostala kniha, která v něm rázem probudila staré nadšení realizovat jeho původní plány. Autorem této publikace, nebo spíše podklady pro tuto knihu poskytl mladý Skot Alexander Mackenzie. Mackenziemu se totiž podařilo to, o čem jen snilo mnoho lidí před ním. Po souši projít z kanadské provincie Alberta až k tichomořskému pobřeží. Přibližně ve stejné době, kdy se Michaux připravoval na cestu k Mississippi, Mackenzie překročil kontinentální předěl v místech, kde Skalisté hory dosahovaly výše asi jen jednoho tisíce metrů a poté sledoval tok řeky Frazer. Vzhledem k tomu, že tato řeka směřovala stále na jih, rozhodl se odbočit na západ. Doprovázen dalším Skotem, šesti Francouzi a dvěma Indiány, o několik týdnů později dosáhl Pacifiku, konkrétně Georgieské úžiny, severně od dnešního Vancouveru.
Mackenzieův úspěch vyvolal v Jeffersonovi přesvědčení, že je třeba jednat a to rychle. Na jedné straně jej bral jako výzvu, nebot´ si byl jistý, že Američané jsou schopni něco podobného též dokázat, avšak na druhé se straně se jednalo o něco mnohem závažnějšího. Existovalo totiž nebezpečí, že si Angličané budou dělat nárok na celé severozápadní pobřeží s výjimkou Kalifornie. Na podzim roku 1802 Jefferson oznámil své rozhodnutí zorganizovat oficielní, americkou vládou podporovanou výpravu k ústí řeky Kolumbie, jejíž účel měl být čistě „vědecký“. Expedice měla zmapovat terén, získat informace o domorodém obyvatelstvu, o floře a fauně a tak obohatit znalosti jak amerických, tak i evropských vědeckých společností. Jediné, co zbývalo, bylo najít schopného člověka, který by ji vedl a na kterého by bylo stoprocentní spolehnutí. Volba padla na Jeffersonova osobního sekretáře, virginského plantážníka a kapitána americké armády Meriwethera Lewise.
Čtenáři jistě nebudou nic namítat, když v úvodu k seriálu, jenž je věnován jeho největšímu životnímu úspěchu, se nejdříve seznámí s několika životopisnými údaji. Meriwether Lewis se narodil 18. srpna 1774 ve Virgínii nedaleko dnešního Charlottesvillu. Jeho rodiče vlastnili plantáž Locust Hill, jež sousedila s Monticellem, honosnou usedlostí, patřící přednímu virginskému plantážníkovi Thomasu Jeffersonovi. Meriwetherův pradědeček, Robert Lewis, přijel do Ameriky v roce 1635 a kromě nezbytných svršků si se sebou přivezl také královský patent na 33 333 akrů půdy, jež se nacházela v podhůří Modrých hor (Blue Ridge Mountains). Jeden z jeho synů, též Robert, se usadil v Albemarleském okrese a ve své závěti odkázal svému pátému synovi, Williamovi 1 896 akrů s rezidencí a otroky. Motivován snahou rozšířit své majetky, William se oženil s vlastní sestřenicí Lucy Meriwetherovou, a tak se stal majitelem pozemků, jejichž rozloha dosahovala skoro dvaceti tisíc akrů.
William a Lucy měli tři děti. Nejstarší Jane, mladšího Meriwethera a nejmladšího Reubena. Otec William Lewis byl patriot tělem i duší a jakmile vypukla revoluce, vstoupil do kontinentální armády v hodnosti poručíka. Na podzim v roce 1779 navštívil rodinu a po několika dnech, které byly ve znamení dešt´ů , se vracel ke své jednotce. Když se pokoušel přebrodit rozvodněnou řeku Rivannu, proud strhl koně a Williamovi se podařilo z posledních sil doplavat zpět ke břehu. Druhého dne ulehl, přivolaný lékař konstatoval zápal plic a o dva dny později se Lucy stala vdovou. Na jaře příštího roku, zcela v souladu s přáním umírajícího manžela, se Lucy opět vdala a sice za jistého kapitána Johna Markse. Po podepsání Pařížského míru, jímž byla definitivně uznána nezávislost Spojených států, se kapitán Marks odstěhoval s celou rodinou do Georgie, kde se pod vedením generála Johna Matthewsa zúčastnil zakládání nové plantáže nedaleko Široké řeky (the Broad River). Léta strávená v Georgii hluboce ovlivnila dorůstajícího chlapce. Meriwether měl nejen možnost pozorovat život na plantáži, ale v prvé řadě se seznámit s životem v divočině. Záhy si osvojil základní principy orientace v nekonečných lesích, naučil se lovit a používat střelnou zbraň, což byly nepostradatelné předpoklady pro přežití v nehostinné pustině.
Podle tehdejších tradic Meriwether, jakožto nejstarší syn, měl převzít vedení rodinné plantáže ve Virgínii, kterou zdědil po svém otci Williamovi. K tomu však potřeboval příslušné vzdělání, které ovšem Georgia nemohla poskytnout. Proto v patnácti letech se vrací do Virgínie a tráví tři roky studiem na různých soukromých školách. Z dochovaných materiálů se dá usoudit, že patřil mezi lepší studenty a jeho učitelé se netajili přesvědčením, že by měl studovat na vysoké škole bud´ ve Williamsburgu, nebo dokonce ve Philadelphii. Avšak osud opět zasáhl. Kapitán John Marks zemřel a Lucy ovdověla podruhé. Tentokrát se odmítla provdat a současně vyjádřila přání vrátit se na svou starou virginskou usedlost. Osmnáctiletý Meriwether vědom si svých povinností přerušil studia, vypravil se pro matku a mladšího bratra do Georgie a po návratu do Virgínie se ujal řízení plantáže.
Monotonní život plantážníka ho však neuspokojoval a v hloubi duše toužil po změně. Příležitost se mu naskytla v roce 1794 během tak zvané whiskové rebelie. Tehdejší ministr financí Alexander Hamilton se totiž rozhodl zdanit veškerou produkci whisky na západní straně Appalačských hor. Reakce místního obyvatelstva se v mnohém podobala reakci Bostoňanů, když anglická koruna trvala na dani z čaje. Bostoňané naházeli čaj do moře a obyvatelé západní Pennsylvanie namazali térem a obalili peřím nejednoho výběrčího daní. Nebezpečí odtržení západních částí se opět stalo aktuelním a americká vláda reagovala vojenskou přítomností. Prezident George Washington, který sám vlastnil hezkých pár tisíc akrů v Ohiu, povolal do zbraně na třináct tisíc dobrovolníků a osobně je doprovázel až do Bedfordu (střední Pennsylvánie), přičemž všem důstojníkům kladl na srdce, aby nedopustili rozbití země, za jejíž vytvoření zaplatilo tolik kolonistů životem.
Meriwether Lewis pod záminkou vlastenecké povinnosti se nechal ochotně naverbovat a i když nakonec z rebelie nic nebylo a daň byla odvolaná, rozhodl se zůstat v armádě. Matka si zřejmě uměla s plantáží poradit a z jejích dopisů vyplývá, že jediné, co jí dělalo starosti, bylo synovo zdraví a bezpečí. Díky svému jménu (mnoho vysokých důstojníků bylo obeznámeno s vojenskými zásluhami jak jeho otce, tak i kapitána Markse) byl Meriwether rychle povyšován, až byl nakonec jmenován kapitánem. V této hodnosti byl pověřen rozvážením žoldu po pevnůstkách, jejichž posádky měly poskytnout jakous takous ochranu proti nájezdným Indiánům, zejména Shawneům. Tento způsob života mu vyhovoval. Nejenže se seznámil s oblastí od Velkých jezer až po Kentucky, ale navíc, jakožto velící důstojník, se naučil, jak získat oblibu a oddanost u prostých vojáků. Pro náš seriál je však nejdůležitější skutečnost, že se během služby u roty ostrostřelců seznámil s dalším Virgiňanem, jehož rodina pocházela ze Charlottesvillu, kapitánem Williamem Clarkem.
V únoru roku 1801 jedenáct dní po inauguraci Thomas Jefferson, třetí americký prezident, poslal Lewisovi dopis, ve kterém mu nabídl místo osobního sekretáře. Tento krok zdůvodňoval tím, že potřebuje člověka, kterému může nejen plně důvěřovat, ale také někoho, kdo je dokonale obeznámen s oblastmi mezi Mississippi a Appalačskými horami a se situací v armádě. Zde je třeba se zmínit o zajímavém faktu. Vzhledem k tomu, že kniha o Mackenzieově úspěchu se dostala Jeffersonovi do rukou až o rok později, nedá se dobře tvrdit, že obsazení úřadu osobního sekretáře byl první krok k expedici na západ. Hlavní důvod, proč si Jefferson vybral Lewise za svého důvěrníka, byl v prvé řadě politický. Těsně před volbami se totiž podařilo federalistům, což byla opoziční strana, obsadit poměrně velké množství důstojnických míst v armádě svými lidmi. Vzhledem k tomu, že momentálně nehrozilo nebezpečí ani od Angličanů a ani od Indiánů, Jefferson byl rozhodnut za každou cenu snížit stav armády. Pochopitelně na úkor federalistických důstojníků a Lewis, který byl horlivým stoupencem Jeffersonovy politiky, měl poskytnout příslušné informace. Lewis se zhostil tohoto úkolu na výbornou. Kolik důstojníků bylo celkem propuštěno dnes už nelze zjistit, avšak na Lewisovu a Jeffersonovu obranu lze říci, že většina federalistických důstojníků, o kterých se vědělo, že jsou vysoce kvalifikovaní, v armádě zůstala.
Spoluprací na této čistce si Lewis zajistil prezidentovu neomezenou důvěru a když na jaře příštího roku vyvstala otázka, kdo povede výpravu k Pacifiku, Jefferson se dlouho nerozmýšlel.
Z Washingtonu do Saint Louis

Zbytek roku uplynul v přípravách na cestu. Jefferson připravil žádost o financování cesty pro Kongres a Lewis pořídil podrobný seznam veškerého vybavení, včetně mnoha darů pro Indiány. Těm bylo třeba věnovat zvláštní pozornost, protože úspěch celé expedice závisel v mnohém na jejich dobré vůli, zejména při přechodu Skalistých hor. Zásoby jídla, pušky, střelivo, léky, měřicí přístroje a celá řada dalších věcí, bez kterých by se podobná výprava nemohla obejít, přišla na dva tisíce pět set dolarů. Směšná suma, když se přihlédne k obrovskému kvantu informací, se kterými se měla vrátit. Po Novém roce se tempo příprav zrychlilo. Jefferson předložil Kongresu návrh cesty na Severozápad jako projekt, jehož hlavním přínosem bude rozšíření obchodu s kožešinami. Kongres, protože se jednalo o poměrně malou sumu, prezidentův návrh urychleně schválil, avšak záhy nato vyvstal nový problém. Výprava se měla z větší části pohybovat na cizím území, konkrétně francouzském a anglickém, a tudíž bylo třeba si opatřit, dnes bychom moderně řekli, průjezdní povolení. Angličané je vyhotovili celkem bez velkých průtahů, Francouzi se však ošívali, nebot´ historce o čistě vědeckém účelu cesty moc nevěřili. V téže době Jefferson vyslal do Francie Jamese Monroa, (viz Pár slov úvodem) budoucího prezidenta a autora Monroeovy doktríny, jehož úkolem bylo Napoleonovi nabídnout dva miliony dolarů za New Orleans. Lewis v mezidobí putoval do Philadelphie, aby se podrobil rozsáhlému vědeckému školení ze strany tehdejších kapacit, a to v oboru biologie, zoologie, mineralogie a astronomie, a hlavně aby se dokonale obeznámil s používáním sextantu a naučil se spolehlivě určovat svou polohu podle hvězd a zakreslovat ji přesně do budoucí mapy Louisianského území. Nakonec zbývalo stanovit počet mužů, kteří by tvořili jádro expedice. Ani Jefferson, ani Lewis neměli pochybnosti o tom, že všichni členové výpravy musí být vojáci. Jinými slovy, muži, kteří měli smysl pro disciplínu a kteří měli bojové zkušenosti, aby v případě ohrožení mohli úspěšně čelit nepříteli. Velikost této jednotky, však byla dost problematická záležitost. Na jedné straně existovalo nebezpečí, že větší počet mužů by mohl vyprovokovat velký ozbrojený konflikt s indiánskými kmeny a na druhé straně příliš malý počet příslušníků výpravy by mohl svádět Indiány k tomu, aby celou výpravu zlikvidovali a zmocnili se jejich zbraní. Po delších poradách bylo nakonec dohodnuto, že se celá výprava bude skládat z dvanácti mužů, kteří mají zkušenosti nejen s životem v divočině, ale i s bojem s Indiány. Odměna? Pravidelný žold a půda.
Jakmile cesty vyschly, Lewis se vypravil do federálního arzenálu v Harper’s Ferry, kde objednal patnáct ručnic, v té době známých pod jménem Kentucky rifles. Ve skutečnosti se jednalo o typ pušek s dlouhou vrtanou hlavní vyráběných německými puškaři v Pennsylvánii, ale protože byly velmi rozšířené v Kentucky, dostalo se jim tohoto názvu. Na rozdíl od ostatních mušket měly mnohem větší dostřel a na vzdálenost jednoho sta yardů mohli spolehlivě skolit srnu či jelena. V květnu se potom vypravil opět do Philadelphie a tam nakoupil zásoby papíru, inkoust, dvě stě liber nejkvalitnějšího střelného prachu, čtyři sta liber olova, pazourky do mušket, teplé oblečení, křesadla, rybářské háčky, jehly a pro Indiány barevné korálky. Všechno toto zboží pak mělo být dopraveno do Pittsburghu, odkud se celá výprava měla vydat na cestu po řece Ohio k Mississippi. V Pittsburghu též vláda zadala místnímu lod´aři objednávku na člun, který měl pobrat všechen tento náklad včetně členů výpravy. Z hlediska dopravních prostředků Lewis počítal s tím, že velký člun s plachtou a kýlem poslouží na cestu po řece Ohio a Mississippi. Jakmile dosáhnou horního toku Missouri, který podle očekávání bude méně splavný, veškeré zásoby a vybavení se přeloží na kánoe a zatímco dvanáct vybraných mužů bude pokračovat v cestě, ostatní se vrátí nejen se člunem, ale i s písemnými zprávami pro vládu ve Washingtonu.
Někdy začátkem června Lewis a Jefferson došli k přesvědčení, že výprava by měla mít ještě jednoho důstojníka, a sice pro případ, že by se s Lewisem něco stalo. Někdo by musel nejen převzít velení, ale také se postarat o bezpečné dopravení všech informací zpět na Východ. Lewis se dlouho nerozmýšlel. Muž, který plně kvalifikoval pro tento džob, a se kterým byl ochoten se pustit do tohoto dobrodružství, byl jeho starý přítel od ostrostřelců kapitán William Clark. Clark byl zkušený zálesák z Kentucky a ostřílený voják, jenž se zúčastnil nejednoho tažení proti Indiánům. Navíc jeho zkušenosti s orientací, mapováním a plavením se po divokých řekách do značné míry převyšovaly Lewisovy. Jediné, co dělalo Lewisovi starosti, byl čas. V době, kdy se konaly přípravy na cestu, se Clark zdržoval na usedlosti svého bratra v Indianě a jeho odpověd´ nemohla přijít dříve než za pět či šest týdnů. Jestli bude mít zájem, může se k výpravě připojit v Ohiu a nebo v Saint Louis. Den odjezdu z Washingtonu se blížil.
Koncem měsíce Jefferson předložil Lewisovi do detailu rozepsané instrukce týkající se cesty. I když se jednalo o několik hustě popsaných stránek, v kostce bychom je mohli shrnout asi takto:
Prozkoumat horní tok řeky Missouri a najít praktickou cestu k pacifickému pobřeží, která by mohla sloužit obchodním zájmům. Zanést do mapy všechny přítoky Missouri, peřeje, vodopády a ostrovy a určit přesně jejich zeměpisnou délku a šířku. Zjistit jména jednotlivých indiánských kmenů žijících v této oblasti, jejich vzájemné vztahy, jinými slovy jestli žijí v míru nebo ve válečném konfliktu. V případě, že mezi nimi existuje nepřátelství pokusit se je smířit pod slíbem rozšířeného obchodu. Čím se živí? Lovem, zemědělstvím nebo rybolovem? Jejich zvyky a náboženství? Za jaké produkty jsou ochotni vyměňovat kožešiny? Pokud možno přesvědčit hlavní náčelníky velkých kmenů, aby navštívili Washington. Ve styku s domorodým obyvatelstvem vyvarovat se za každou cenu násilí. Kdyby hrozilo zničení výpravy ze strany většího indiánského kmene, vyhnout se konfliktu a bezpečně se vrátit se získanými informacemi. Po dosažení Pacifiku vydat se na cestu zpět nějakou lodi, kotvící u pobřeží.
Lewis se rozhodl odjet z Washingtonu 5. července. Několik dní před odjezdem ho navštívil ministr obrany Henry Dearborn a kromě neomezeného úvěru mu předal v hotovosti šestiměsíční plat pro jednoho poručíka, jednoho seržanta, jednoho desátníka a deset vojínů. Při této příležitosti ho též informoval, že v Pittsburghu bude na něho čekat osm dobrovolníků, kteří mají rozkaz ho doprovázet až do Saint Louis. Další členy výpravy si může potom vybrat z pevnosti Massac na řece Ohio a Kaskasia na řece Mississippi. V případě, že bude chtít najmout civilisty jako průvodce nebo tlumočníky, armáda pokryje veškeré výlohy. Jak se později ukázalo, toto poslední rozhodnutí mělo rozhodující vliv na úspěch celé výpravy.
4. července Amerika slavila Den nezávislosti. Během dopoledne se však pozornost washingtonských občanů obrátila úplně jiným směrem. Místní noviny National Intelligencer totiž přinesly senzační zprávu. Francouzský císař Napoleon Bonaparte prodal Spojeným státům celou Louisianu, čímž se rozloha mladé republiky prakticky zdvojnásobila. Lewis pochopitelně přijal tuto zprávu s náležitým vlasteneckým nadšením, avšak současně si uvědomil, že koupí Louisiany se změnily některé aspekty spojené s výpravou. V prvé řadě budou na domácím území až ke Skalistým horám, indiánské kmeny v povodí Missouri od dneška spadají pod vládu ve Washingtonu, a tudíž je bude muset informovat, že jejich nový „Velký otec“ nesídlí daleko za mořem, ale v jejich sousedství, a že Spojené státy si mohou činit nárok na veškerý obchod s kožešinami.
Lewis dorazil do Pittsburghu 15. července. K jeho nemilému překvapení stavba člunu, který měl být podle kontraktu hotov ke 20. červenci, ani nezačala. Kontraktor se vymlouval, že dřevo přivezli pozdě, že nebylo správně vysušené a že na zpoždění nenese žádnou vinu. Když se konečně dal do práce, jeho stavitelské úsilí bylo pod vlivem pravidelně konzumované whisky. Jinými slovy ráno vyspával opici, přes oběd přibil pár prken a odpoledne už opět sotva stál na nohou. Lewis ho zapřísahal, aby se držel pily a sekery a ne láhve, a když to nepomáhalo, hrozil mu, že zruší kontrakt. Pochopitelně to byla jen planá vyhrůžka, protože široko daleko nebyl nikdo, kdy by mohl podobný člun postavit. Tesař sliboval, že během čtrnácti dnů bude člun dokončen, ale pak se pohádal s pomocníky, ti mu utekli a práce se opět zpomalila. Lewis si zoufal a málem ho prosil na kolenou, aby si pospíšil, protože mezitím hladina Ohia počala nebezpečně klesat. Jediný světlý moment během jeho pobytu v Pittsburghu byl dopis od Clarka a příchod sedmi dobrovolníků z Carlisle. Osmý zřejmě sebral dopředu vyplacený žold a zmizel. Clark s nadšením Lewisovu nabídku přijal a v dopise mu oznamoval, že bude na něho čekat v Louisvillu, v malé osadě, jež se nacházela na levém břehu Ohia v dnešním Kentucky.
Konečně ráno 31. srpna tesař zarazil poslední hřebík, a hned nato Lewis vydal rozkaz dopravit veškerý náklad k řece. Zde bude na místě se krátce zmínit o typu a velikosti člunu, aby si čtenář udělal určitou představu, s jakým dopravním prostředkem se Lewis vypravil na tak dalekou cestu. Člun byl padesát pět stop dlouhý a uprostřed osm stop široký. Patnáct stop od přídě se nacházel stožár na dvě plachty a na pečlivě utěsněné palubě jedenáct lavic pro veslaře. Na vyvýšené zádi byla pak umístěna kabina deset stop dlouhá. Ložný prostor mohl pojmout náklad ve váze asi dvanácti tun. Přestože člun měl poměrně ploché dno, a tudíž malý ponor, Lewis se rozhodl nic neriskovat, a zejména když se doslechl, že Ohio je místy jen několik stop hluboké, přikoupil ještě jednu pirogu, aby člun odlehčil.
V každém případě však vyjeli se značným zpožděním a obavy, že jim nízká hladina řeky ztíží cestu, se splnily. Člun zůstával viset na mělčinách a Lewis musel nejednou najmout koně nebo voly, aby je vyprostili z kamenitých prahů. Za den urazili často jen deset mil a teprve po čtrnácti dnech útrap a dřiny se řeka konečně rozšířila a natolik prohloubila, že mohli poprvé rozvinout obě plachty. Přesto však při jedné příležitosti Lewis zakoupil další pirogu a nechal do ní přeložit část nákladu. Po šesti týdnech plavby dosáhli Louisvillu, kde si Lewis potřásl rukou se svým starým přítelem, kapitánem Clarkem, který už na něho netrpělivě čekal. Jeho bratr Roger Clark pozval všechny členy výpravy na svou usedlost a po dva týdny je hostil zvěřinou, divokými kachnami, vepřovým a pochopitelně neomezeným množstvím whisky. Čas strávený v Lousvillu však nebyl jen ve znamení hodování, ale v prvé řadě byl věnován výběru dalších mužů pro expedici. Každý nový kandidát musel být v dokonalém zdravotním stavu, musel prokázat nejen vynikající lovecké a střelecké schopnosti, ale i smysl pro disciplínu a soudržnost, a hlavně oba kapitáni museli s jeho výběrem souhlasit. Když skončili, Lewis poslal Jeffersonovi dopis, v němž mu oznamoval, že bylo vybráno celkem devět mužů, kteří s kapitánem Clarkem a jeho otrokem Yorkem budou tvořit jádro expedice, které pojmenoval – „Průzkumný oddíl“ (Corps of Discovery).
26. října člun a obě pirogy odrazily od přístaviště a pokračovaly v cestě po proudu řeky. O týden později se na illinoiském břehu objevily tmavé obrysy pevnosti Massac. Od Mississippi je dělilo pouhých třicet pět mil. Na pevnosti Massac mělo na ně čekat dalších osm vojáků, dobrovolníků z Tennessee, avšak na Lewisův dotaz, kde jsou, velitel pevnosti jen pokrčil rameny. Oba kapitáni nemínili marnit čas čekáním na osm zatoulaných chlapů, avšak před odjezdem, Lewis požádal jistého George Drouillarda, aby je našel a přivedl je do tábora v Saint Louis, kde výprava měla strávit první zimu. Snad sám osud vedl Lewisovu ruku, protože jak se později ukázalo, nemohl vybrat lepšího muže. Drouillardův otec byl kanadský zálesák francouzského původu a matka Indiánka z kmene Shawneů. Drouillard byl zkušený lovec a traper, mluvil plynně anglicky a francouzsky a navíc slušně ovládal několik indiánských dialektů, včetně indiánské posunčiny. Vzhledem k tomu, že Lewis měl povolení najímat civilisty, okamžitě mu nabídl pozici tlumočníka výpravy za dvacet pět dolarů měsíčně. Drouillard ochotně přijal.
13. listopadu se výprava opět vydala na cestu, avšak druhého dne Lewis onemocněl. Podle střídavých záchvatů horečky a zimnice nebylo pochyb. Jako mnoho jeho krajanů Lewis se stal obětí viru přenášeného komáry, jejichž černá hejna sužovala každého, kdo se přiblížil ke břehům Ohia a Mississippi. Malarie se tak stala metlou všech osadníků, kteří se usadili na západní straně Appalačských hor a také byla jedním z důvodů masové emigrace do Oregonu a Kalifornie ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století. Naštěstí tehdejší lékařská věda byla obeznámena s učinným lékem, a tudíž se mezi zásobami léčiv nacházelo dostatečné množství chininu. O dva dny později člun a obě pirogy vpluly do kalných vod Mississippi.
Na soutoku obou řek Lewis nařídil několikadenní odpočinek a pak nastala úmorná cesta proti proudu. Řeka byla plná zákrutů a naložená plavidla bylo třeba pravidelně navádět na vnitřní hlubší stranu, kde proud nebyl tak silný. Přesto však po hodině dřiny obyčejně ujeli sotva jednu míli. Na konci prvního dne bylo oběma kapitánům jasné, že musí najmout více veslařů, a to jak do člunu, tak i do pirog. 28. listopadu dosáhli pevnosti Kaskasia, která se nacházela na illinoiském břehu. Po příjezdu na pevnost se Lewis vykázal pověřením ministra obrany Dearborna a posílil výpravu o dalších dvanáct mužů, kteří je měli doprovázet až do Saint Louis. Urazit zbývajících šedesát mil jim trvalo deset dní.
Původní střed města Saint Louis se rozkládal na mírné výšině nedaleko soutoku Mississippi a Missouri, v relativním bezpečí před jarními záplavami. Většinu obyvatelstva, jehož počet se pohyboval kolem jednoho tisíce duší, tvořili francouzští Kanad´ané, kteří zde během čtyřiceti let vybudovali největší středisko kožešinového obchodu v severní Americe. V povodí horního toku obou řek se nacházela loviště bohatá na srstnatou zvěř, a proto každé jaro trapeři přijížděli s kánoemi naloženými bobřími, norkovými, kuními a liščími kožešinami. Francouzští a španělští překupníci je potom skupovávali, překládali na velké lodě a dopravovali do New Orleansu, odkud putovaly dál na evropské trhy. Lodě se pak vracely zpět do Saint Louis nejen s luxusním zbožím pro místní zámožné občany, ale i se zbožím, o které byl zájem v indiánských vesnicích.
Jak si to vyžadoval tehdejší protokol, Lewis krátce poté, kdy posádka přivázala člun u přístaviště, navštívil zástupce územního guvernéra, aby si vyžádal povolení pokračovat v cestě po Missouri. Tento úřad vykonával španělský důstojník, jistý plukovník Carlos Dahoult Delassus. Delassus si vyslechl Lewisovu žádost, a aniž by se dlouho rozmýšlel, ji zamítl. Jednak, jako dobrý byrokrat dobře věděl, že dokud nebude Louisiana oficielně převedena pod americkou správu, Lewis a jeho muži tady nemají co pohledávat, a jednak, jako voják tvrzení, že se jedná o vědeckou výpravu, nevěřil. Lewis si však s jeho rozhodnutím příliš nelámal hlavu. Podle plánu zde měli příslušníci expedice strávit zimu a informace, které obdržel ještě ve Washingtonu, naznačovaly, že k převodu dojde s největší pravděpodobností před koncem roku. Přesunul se tedy s celou posádkou na illinoiskou stranu řeky a nedaleko vesnice Cahokia se dal do budování zimního tábora.
Zatímco Clark dohlížel na stavbu srubových příbytků, Lewis se nechal pravidelně převážet do Saint Louis, kde nakupoval proviant na cestu po Missouri, sháněl profesionální veslaře a systematicky sbíral informace o severní Louisianě. Skutečnou studnici vědomostí pak našel v osobě jistého Antoine Soularda, francouzského zeměměřiče, který původně pracoval pro španělského guvernéra. Soulard mu ukázal dokumenty týkající se sčítání lidu z roku 1800, podle kterého se počet obyvatelstva pohyboval okolo deseti tisíc, z čehož dvě třetiny byli běloši a jedna třetina otroci. Počet indiánského obyvatelstva byl z pochopitelných důvodů neznámý. Indiáni se v prvé řadě nenechali sčítat a pak se pravidelně stěhovali z jednoho loviště na druhé, takže i pouhý odhad by byl značně nepřesný. A pak Lewisovi nabídl skutečný poklad. Nedávno pořízenou mapu severní části Louisianského území, kterou zhotovil skotský obchodník James Mackay. Kromě celé řady zajímavých zeměpisných údajů poskytovala důležité informace o poloze jednotlivých osad. Podle této mapy nejsevernější osídlené místo byla indiánská osada Mandan na horním toku řeky Missouri. Mandanové patřili k velkému kmenu Siouxů a s bělochy udržovali poměrně přátelské styky. Dál na západ pak už byla neznámá země.
Pobyt v táboře probíhal celkem poklidně. Vojáci chodili na dříví, za slunných dnů se cvičili ve střelbě a soutěžili o ceny, kteréžto se obvykle sestávaly ze zvýšené dávky rumu nebo whisky. Jednotvárnost zimních dnů teprve pozměnil Drouillardův příchod. Doprovázen osmi dobrovolníky z Tennessee, Drouilard se objevil v táboře někdy v polovině prosince, a i když ho většina mužů přivítala s nadšením, Lewis se ve svém deníku vyjadřil o jejich kvalitě se značným zklamáním. Koncem ledna pak obdržel dopis od Jeffersona, ve kterém ho informoval, že Louisiana je definitivně pod americkou správou a sice od 20. prosince. Toho dne byly v New Orleansu podepsány převodní listiny zástupci obou vlád. Současně byl tímto aktem jednou provždy učiněn konec francouzským územním nárokům na severoamerickém kontinentě s výjimkou několika ostrovů v Karibském moři. Vzhledem k tomu, že touto dobou byl celý Saint Louis a přilehlé oblasti pod několikastopovou vrstou sněhu a místní obyvatelé opouštěli své příbytky, jen když opravdu museli, podobná ceremonie byla odložena až na jaro. Ráno 9. března se na náměstí před domem zástupce guvernéra shromáždili skoro všichni obyvatelé Saint Louis. Dav mlčky sledoval vojáky v parádních uniformách, jak stahují španělskou vlajku. Pak za bouřlivého jásotu byla vztyčena francouzská trikolora. Úřad zástupce guvernéra přešel dočasně do rukou předního občana Saint Louis, jistého Amose Stoddarda. V okamžiku, kdy vlajka měla být opět stažena, několik Francouzů ho se slzami v očích uprosilo, aby ji nechal vlát alespoň do druhého dne. Stoddard, který plně soucítil se svými krajany, jim vyhověl, a tak hvězdnatá vlajka Spojených států putovala na vrchol stožáru o den později.
S příchodem jara se všech členů výpravy zmocňoval neklid. Muži postávali na březích rozvodněné Missouri, dívali se do zkalených vln a v duchu si kladli otázky, jaké dobrodružství je očekává na jejím toku. Jindy pozorovali hejna divokých hus táhnoucích do Kanady a přitom počítali, kolik dní jim zbývá do odjezdu. Pak se obyčejně vraceli do svých příbytků, psali dopisy svým přátelům či příbuzným na rozloučenou, nebo dokončovali poslední úpravy na člunu. Clark se totiž rozhodl připevnit po obou stranách lodě ochozy, které mohly sloužit jako dřevěné chodníky pro posádku, kdyby bylo třeba posouvat člun bidlem, a které v případě nebezpečí mohly být zdviženy a poskytnout úkryt před šípy nebo kulkami nepřítele. Na přídi též nechal umístit bronzový kanon, který se mohl lehce otáčet všemi směry a podle potřeby bud´ vypálit desetiliberní kouli nebo kartáčovou nálož.
Lewis mezitím připravil konečný seznam těch, kteří se měli vydat proti proudu Missouri. Dvacet pět mužů rozdělených do tří čet, jimž velel seržant Charles Floyd, Nathaniel Pryor a John Ordway. Dalších pět mužů, kteří pod velením desátníka Richarda Warfingtona měli doprovázet výpravu do druhého zimního tábora a potom se vrátit. Zbývající tři členy výpravy tvořil Lewis, Clark a jeho otrok York. Celkem třicet tři chlapů, kteří se nemohli dočkat, až odrazí od přístaviště. Konečně 20. května po mnoha zkouškách s upraveným člunem a zejména s rozložením nového nákladu, se výprava vydala na cestu.
Proti proudu Missouri

V okamžiku, kdy přídě člunu a obou pirog zamířily na sever, většiny posádky se zmocnil tísnivý pocit. Tehdejší nejen známý, ale i civilizovaný svět se od nich každou mílí nezadržitelně vzdaloval. Teprve ted´ si plně uvědomili skutečnost, že více než po dva roky neobdrží poštu, nikdo jim nebude dávat žádné instrukce a od nikoho nebudou moci očekávat žádnou pomoc. Víc než po dva roky se budou muset spoléhat výlučně sami na sebe. Zakrátko však tyto chmurné myšlenky zatlačily starosti jiného druhu. Přestože byl už květen, řeka byla stále ještě vysoká a ke každodennímu boji s proudem se přidávalo nebezpečí, že narazí na stromy, které strhly z podemletých břehů jarní záplavy. Clark nebo jeden ze seržantů pravidelně vysedával na přídi člunu a vyhlížel zčernalé kmeny, které často pluly jen několik stop pod vodní hladinou. Když vanul příznivý vítr, rozvinuli obě plachty a někdy urazili patnáct až dvacet mil za den. Když nastalo bezvětří, muži se chopili vesel či bidel a doslova tlačili člun proti proudu. Lewis potom využíval toho, že všechna tři plavidla se doslova plížila vpřed, nechal se vysadit na břeh a kráčel pěšky podél řeky, přičemž sbíral jemu neznámé rostliny, nebo pomocí sextantu určoval polohu výpravy.
Šest dnů uplynulo v otupující jednotvárnosti, která se vyznačovala dřinou u vesel a bojem s hejny komárů. Oba kapitáni však věděli, že se blíží na indiánské území, a že mrtvé ticho podél řeky může kdykoliv přerušit válečný pokřik Siouxů. Lewis se tedy rozhodl zpřísnit disciplínu. Po poradě s Clarkem vydal tak zvaný rozkaz k 26. květnu, podle kterého se denně konala prohlídka zbraní, byly přesně stanoveny povinností seržantů a určen pevný režim nočních stráží. A že měl v úmyslu trvat na jeho dodržování za každou cenu se ukázalo v polovině července, kdy seržant Ordway našel strážného schouleného na zemi a v tvrdém spánku. Druhého dne se konal vojenský soud a po krátkém rokování Lewis a Clark vynesli rozsudek: Po čtyři dny bude dotyčný strážný mrskán mokrým provazem na nahá záda a každý den obdrží sto ran. Čtenáře asi zamrazí při pomyšlení, jak se musel onen nešt´astník cítit čtvrtého dne. Na druhé straně však představa přepadnutého tábora a zmasakrováných členů výpravy bojechtivými Siouxi zdaleka převýšuje představu zkrvavených zad.
Expedice urazila skoro šest set mil, avšak po Indiánech nebylo ani stopy. Tato záhada se však dala lehce vysvětlit. Siouxové prostě lovili bizony a velká stáda se touto dobou nacházela ve značné vzdálenosti od řeky. Krajina, kterou nyní projížděli, se pronikavě změnila. Nekonečné roviny vystřídal zvlněný terén, na obou březích řeky se pásla stáda srn a jelenů, a navíc se přes den ochladilo. Když konečně zastřelili prvního bizona a hodovali na stejkách z jeho hřbetu, všichni byli přesvědčeni, že se nějakým nevyzpytatelným řízením osudu dostali do ráje. Z této pohody však byli hrubě vyrušeni úmrtím jednoho člena výpravy. Seržant Charles Floyd si náhle počal stěžovat na prudké bolesti v břiše. Lewis se ho pokoušel léčit pomocí medikamentů, které měl k dispozici, avšak žádný z nich neměl žádaný účinek a o několik dní později, 20. srpna, seržant zemřel. (Pozdější historikové došli k závěru, že se s největší pravděpodobností jednalo o zánět slepého střeva). Muži vykopali hrob na vyvýšeném místě při ústí bezejménné říčky, Lewis pronesl krátkou řeč a pak zazněly salvy z pušek. Na hrob potom umístili cedrový sloupek se jménem a hodností, a návrší pojmenovali Floyd Bluff a říčku Floyd River.
O týden později dorazili na území dnešní Jižní Dakoty. 29. srpna kolem desáté ráno se najednou na břehu řeky objevilo sedmdesát bojovníků na koních a posádce člunu signalizovalo, že chtějí s nimi mluvit. Lewis dal veslařům znamení, a člun se opatrně přiblížil ke břehu. Vojáci s puškami připravenými k výstřelu mezitím soustředěně sledovali Indiány. Mezi bojovníky se náhle objevil běloch a přátelsky oslovil Američany. Představil se jako Pierre Dorian, traper a obchodník s kožešinami, a hned nato překvapenému Lewisovi vysvětlil, že nedaleko se nachází vesnice Yanktonských Siouxů, kteří by rádi mezi sebou uvítali bílé muže. Poté, když oba kapitány ujistil, že tito Siouxové nemají žádné nepřátelské úmysly, Lewis přistoupil na jeho návrh zasednout s hlavními náčelníky u poradního ohně a zahájit tak diplomatickou činnost mezi Indiány, kterou ho pověřil Jefferson.
Vesnici tvořilo asi čtyřicet týpí a počet jejích obyvatel se mohl pohybovat okolo pěti až šesti set lidí. Kdo všechno se zúčastnil tohoto prvního jednání se Siouxi, se dnes už neví, avšak v každém případě to byl Lewis a Clark, jeden nebo dva seržanti a Dorion jakožto tlumočník. Lewis rozdal dary, konkrétně několik železných kotlíků, nožů a tabák, a pěti náčelníkům připnul na prsa medaile s Jeffersonovým portrétem. Pak celkem namátkou vybral jednoho z nich, prohlásil ho za hlavního náčelníka a obdaroval ho pestrým důstojnickým kabátcem, třírohým kloboukem a americkou vlajkou. Pak pronesl svůj projev. Přítomné Indiány informoval o tom, že jejich nový otec již nesídlí za mořem, že si přeje, aby všechny jeho rudé děti žily v míru, a když zakopají válečnou sekeru, vyšle do jejich vesnic obchodníky, kteří přinesou vše, co potřebují. Železným nářadím počínaje a střelným prachem a olovem konče. Řeč potom ukončil přáním bílého otce, aby ho velcí siouxští náčelníci navštívili ve Washingtonu. Náčelníci mlčky Lewise vyslechli a potom odpověděli, že si váží Lewisových moudrých slov, ale že se musí nejdříve poradit, a že mu odpoví zítra. Mezitím jsou bílí mužové vítanými hosty a obyvatelům vesnice bude ctí, když se večer zúčastní slavnosti na jejich počest. Kapitáni přikývli, a tak se stali poprvé svědkem velkého válečného tance, doprovázeného duněním tamtamů a rachotem chřestidel zhotovených z jeleních a srnčích kopyt.
Druhého dne přišli náčelníci s odpovědí. Kmen je chudý a přeje si obchodovat s bílými muži. Co se týče cesty do Washingtonu, jsou ochotni splnit přání bílého otce, pokud ovšem Dorion pojede s nimi. Nejstarší náčelník, kterého Lewis obdaroval uniformou a vlajkou, pak vyjádřil své pocity za všechny ostatní. Siouxové si váží darů bílých mužů a jsou pevně přesvědčeni, že jejich slova otevřela uši Yanktonů. Nejsou si však jisti, že se jim podaří otevřít uši ostatních Siouxů žijících podél hořeního toku Missouri. A pak lakonicky dodal: „Pět soudků prachu by mělo větší váhu než pět medailí.“ Toto přání Lewis bohužel nemohl splnit, i kdyby chtěl.
Prorocká slova Yanktonů se splnila 23. září, kdy výprava narazila na dvě velké vesnice Tetonských Siouxů. Zpočátku se zdálo, že i toto setkání proběhne podobně jako předchozí, avšak na rozdíl od Yanktonů Tetonští Siouxové byly mnohem agresivnější. První nesnáz spočívala v tom, že Drouillardova posunčina nemohla vyjádřit nejdůležitější body Lewisova projevu. Poté, když Lewis rozdal medaile, pár smotků tabáku a americkou vlajku, dva náčelníci dali jasně najevo, že podobné „dary“ považují za urážku. Kapitáni se pokusili zachránit situaci tím, že pozvali oba náčelníky na člun a tam je pohostili whiskou. Ohnivá voda se jim pochopitelně zamlouvala, ovšem zkonzumované množství whisky mělo za následek, že se opět počali domáhat většího množství darů, zejména střelného prachu a olova. Clark nařídil oba náčelníky násilím dopravit do pirogy a ještě s několika veslaři je odvezl ke břehu. V okamžiku, kdy se chtěl vrátit ke člunu, několik bojovníků chytilo provaz na přídi a náčelníci prohlásili, že výprava může pokračovat v cestě na sever, jen když se vyplatí. Clarkovi však došla trpělivost. Vytáhl kord a nařídil veslařům, aby nabili své muškety. Lewis, který toto drama pozoroval z paluby člunu, nechal nabít kanon sekaným olovem, zamířil jej na shluk Indiánů na břehu a zapálil lunt. Někteří bojovníci, kteří byli obeznámeni s palebnými zbraněmi bělochů, ustoupili, ostatní nasadili šípy na tětivy a napnuli luky.
Pozdější historikové spekulovali o tom, co by se stalo, kdyby Lewis nebo Clark dali povel k palbě. V každém případě by to byl konec expedice. Nejen, že by se museli vrátit, ale asi s největší pravděpodobností, by většina z nich zahynula na místě konfliktu. Proti několika stům bojovníků by neměli šanci už jenom proto, že než se jednomu vojákovi podařilo znova nabít mušketu, indiánský bojovník mohl vystřelit až pět šípů a ty na krátkou vzdálenost byly prakticky zrovna tak smrtelné jako olověná kulka. Po celé severní Louisianě by se rozkřiklo, že Američané jsou nepřátelé a všechny indiánské kmeny by obnovily spojenectví s Anglií. S jejich pomocí by Angličané během války v roce 1812 mohli lehce připojit toto území ke Kanadě a ..., zkrátka a dobře chod americké historie by se asi ubíral poněkud jiným směrem. Že se tak nestalo, je zásluhou třetího náčelníka – Černého bizona, který kromě výše zmíněných darů dostal také třírohý klobouk. Černý bizon v kritickém okamžiku přistoupil k piroze a vzal Indiánům z ruky provaz a rukou naznačil Clarkovi, že jsou volni. Krize pominula. Bojovníci zasunuli šípy do toulců a vojáci sklonili pušky. Černý bizon pak požádal Clarka, aby ho svezli několik mil proti proudu, kde se nachází jeho vesnice a kde se jim dostane lepšího přivítání. Clark a Lewis po krátké poradě souhlasili a druhého dne se jim naskytla možnost navštívit vesnici skoro s tisíci obyvateli.
Tetonští Siouxové byli ve slavnostní náladě. Před několika dny se jim totiž podařilo ve velké bitvě porazit své tradiční nepřátele Omahy a zajmout kolem padesáti žen a dětí. Večer na pestře pomalovaných bizoních kůžích přinesli oba kapitány do vesnice, složili je před poradní týpí a velký pow-vow mohl začít. Posvátná dýmka míru kolovala mezi Američany a Indiány, a Lewis využil této vznešené chvíle k tomu, aby přednesl svůj obligátní proslov. Vzhledem k tomu, že byl opět překládán do posunčiny, málokdo mu rozuměl; zejména žádost, aby Siouxové ukázali dobrou vůli a propustili Omahy, zůstala absolutně bez odezvy. Naopak ještě téhož večera Indiáni uspořádali velký skalpový tanec, kterého se zúčastnily squaw s tyčemi, na nichž se houpaly desítky skalpů, včetně těch, které jejich muži přinesli z nedávného boje s Omahy. Kapitáni se nemohli ubránit dojmu, že Siouxové se jim asi snaží naznačit, co si myslí o jejich mírových návrzích.
Výprava strávila ve vesnici dva večery a třetího dne se chystala k odjezdu. Siouxové byli přesvědčeni, že ted´ nastane dlouho očekávaná chvíle, kdy bílí mužové začnou rozdávat dary, avšak nic takového se nestalo. Černý bizon, zřejmě pod nátlakem svých soukmenovců a ve snaze zachránit si reputaci, se obrátil ke Clarkovi a žádal ho o nějakou pozornost. Když viděl, že se k tomu nemá, nabídl oběma kapitánům mladou squaw, avšak ti sice zdvořile ale rozhodným tónem odmítli. Několik bojovníků se pak vrhlo k provazu, kterým byl člun připoután ke břehu a už se zdálo, že se bude opakovat situace z předchozích dnů, když Lewis hodil na břeh několik smotků tabáku a přitom výhružně zamířil hlaveň děla na Indiány. Ti rychle sebrali tabák, Clark vytáhl provaz na palubu a člun se pomalu začal vzdalovat od vesnice.
Dnešního čtenáře jistě napadne, proč takového rozruchu kvůli několika cetkám. Byla to lakota, pod vlivem které jednali oba kapitáni, nebo nedostatek pochopení? Ani jedno, ani druhé. V prvé řadě zásoby darů musely vydržet po dobu celé cesty, zejména musely být v hojném množství pro indiánské kmeny, které měly poskytnout pomoc při přechodu Skalistých hor a v druhé řadě Lewis a Clark se obávali, že by mohli vytvořit nebezpečný precedent. Jinými slovy výprava byla na americkém území, tudíž průjezd po řekách musel být volný a už jenom myšlenka, že by budoucí obchodníci s kožešinami museli platit jakési poplatky, byla zcela nepřijatelná.
Následující dny ubíhaly celkem klidně. Lewis a Clark střídavě prozkoumávali krajinu podél břehů a do deníku zanášeli popis hornin a nově objevených zvířat, například psounů (prairie dogs) a antilop (pronghorns), které původně považovali za jakýsi druh koz. Člověk si dovede jistě představit jejich údiv, když poprvé spatřili velké stádo bizonů, jež Lewis odhadoval na tři tisíce kusů. Počasí bylo již definitivně ve znamení podzimu. Srny a jeleni též ve velkých stádech plavali přes řeku, aby se stěhovali na zimní pastviny, divoké husy táhly na jih a ráno zemi pokrývala jinovatka, což mělo za následek definitivní konec jejich největšího nepřítele - komárů. Od Mandanu, kde měli v úmyslu strávit zimu, je dělilo necelých dvě stě mil.
Za zmínku ještě snad stojí jejich setkání s Arikary, ke kterému došlo začátkem října. Arikarové byl celkem mírumilovný kmen, jehož příslušníci se živili převážně pěstováním kukuřice a tykví, které potom vyměňovali Siouxům za bizoní maso a kožešiny. V důsledku jejich přátelského vztahu k bělochům v jejich vesnicích žilo obyčejně několik kanadských traperů a obchodníků. Arikarové přivítali výpravu s netajenou zvědavostí a nečekanou pohostinností. Lewis rozdal dary a jako vždy přednesl svou řeč, které díky jistému Josephu Gravelinesovi, který dokonale ovládal jak jazyk Arikarů, tak i Siouxů, všichni rozuměli. Poselství nového bílého otce zřejmě udělalo na Arikary velký dojem. Jeden z náčelníků, jehož jméno se bohužel nedochovalo, se nabídl, že na znamení dobré vůle doprovodí výpravu do Mandanu. Tato nabídka způsobila značný rozruch, nebot´ Mandanové a s nimi sousedící Hidatsové byli jejich tradiční nepřátelé. Netřeba říkat, že oba kapitáni tuto nabídku ochotně přijali.
24. října členové výpravy spatřili v dálce tmavé obrysy mandanských vesnic. Na základě informací, které získali v Saint Louis a které jim poskytl Gravelines, jak Lewis, tak i Clark měli o nich poměrně přesnou představu. Osadu Mandan tvořily tři mandanské a dvě hidatské vesnice s celkovým počtem obyvatel kolem čtyř tisíc. V létě sloužil Mandan za velké středisko výměnného obchodu nejen s bělochy, ale i s ostatními indiánskými kmeny, zejména Cheyenny, Kiowy, Assiboiny, Arapahy a Crowy. Zboží, které se tu nabízelo, poskytovalo rozmanitý výběr. K mání tu byli koně a muly z Mexika, bohatě zdobené jelenicové obleky Cheyennů, anglické muškety, pestré přikrývky, bizoní kůže a košíky se sušeným masem a ovocem.
Přijetí, které se výpravě dostalo, bylo vskutku přátelské, zvláště když Lewis oznámil, že zde hodlají strávit celou zimu. Mandanové, kteří byli nejen zdatní lovci bizonu, ale i dobří obchodníci, si rychle uvědomili výhody, které jim vyplynou z půlročního pobytu expedice a proto se snažili všem účastníkům vyjít vstříc. Hidatsové se však chovali mnohem zdrženlivěji a na přítomnost bělochů se dívali se značným podezřením. Lewis navštívil hlavního náčelníka Mandanů Černého pantera a zahájil diplomatickou ofenzivu. Představil mu náčelníka Arikarů a opět s Gravelinesovou pomocí vyřizoval Jeffersonovo přání o míru mezi indiánskými kmeny. Přitom neopomněl zdůraznit, že jestli rudé děti splní požadavky bílého otce, budou odměněny příchodem amerických obchodníků, kteří přinesou zboží, o jakém se jim nesnilo. Vize rozšířeného obchodu s Američany natolik inspirovala mandanské náčelníky, že nejen přislíbili věčný mír se svými sousedy, ale navíc ještě pomohli najít vhodné místo pro zimní tábor a přivážet dřevo na jeho stavbu.
Tak zvaná Mandanská „pevnost” se nacházela na severním břehu řeky Missouri, přímo naproti jedné z mandanských vesnic a tvořily ji dvě řady srubových obydlí obehnaných osmnáctistopovou palisádou. Vedle brány se nacházel ochoz pro strážného, a protože Lewis nechtěl nic riskovat, hned vedle ochozu na speciální plošině také otočné dělo, jež nechal přenést z člunu do tvrze. Netřeba říkat, že stavba pevnosti přilákala mnoho zvědavců. Kromě Indiánů přicházeli též trapeři ze sousedních vesnic a jednoho dne se na staveništi objevil jistý Toussaint Charbonneau, francouzský Kanad´an, který žil mezi Hidatsi. Chvíli okukoval vojáky, jak přisekávají trámy a skládají je na sebe a pak se dal do řeči s Drouillardem. Zakrátko nato stáli oba před Lewisem a Drouillard hlásil, že Charbonneau by se chtěl přidat k výpravě jako tlumočník. Lewis ponejprv odmítl, protože Charbonneau neuměl anglicky, ale když mu Drouillard přetlumočil skutečný důvod, Lewis okamžitě změnil svůj názor. Charbonneau měl totiž dvě ženy a sice Indiánky z kmene Šošónů, které mohly poskytnout neocenitelné služby ve chvíli, kdy výprava dorazí do Skalistých hor. Hidatsové je unesli před několika lety během nájezdu na horské oblasti a Charbonneau, který obchodoval s kožešinami a žil mezi Hidatsi, je v sázce vyhrál na jednom z bojovníků. Lewis trval ovšem na tom, že může vzít jen jednu squaw, načež Charbonneau se rychle rozhodl pro patnáctiletou Sacagaweu, která jako její manžel celkem slušně mluvila jazykem Hidatsů … a také v téže době byla v jiném stavu. I když oba kapitáni si byli vědomi toho, že přítomnost mladé Indiánky bude přínosem, přesto však žádný z nich netušil, že tímto krokem si vlastně zajistili úspěch celé expedice.
Koncem listopadu dorazily do zimního tábora špatné zprávy. Delegace Arikarů, která se pokoušela vyjednat příměří s Tetonskými Siouxi, se setkala nejen s totálním nepochopením, ale co více, Siouxové se nějakým způsobem dozvěděli, že Arikarové uzavřeli mír s Mandany, a aby jim dali najevo svou nevoli, Arikary zbili a vzali jim koně. Hidatsové se mezitím rozhodli ignorovat slib, že nebudou konat nájezdy na horské kmeny, načež tak zvaní „Vlci”, což bylo jakési tajné seskupení mladých bojovníků, v síle padesáti mužů vtrhli na území Černonožců (Blackfeet). Jinými slovy Lewisova mírová iniciativa se rozpadala. Důvody pro tyto “diplomatické” neúspěchy byly zcela přirozené. Mnozí běloši, v tomto případě Jefferson, prostě nechápali, jak hluboká byla kulturní propast mezi Evropany a prerijními Indiány, mezi jejich způsobem života a mezi interpretací pojmů válka a mír. U bojovných kmenů jako byli Siouxové, Komančové nebo na Jihozápadě Apačové, válka se sousedními kmeny byla nedělitelnou součastí důležitého politického procesu, a sice volby náčelníků. Jen ti bojovníci se mohli stát pohlaváry, kteří se vyznamenali v boji, kde dokázali neobvyklou statečnost a válečné umění. V případě vnuceného míru byl tento proces ochromen. Tím se dá také lehce vysvětlit, proč staří náčelníci, kteří si již zajistili přední postavení v kmenu, byli ochotní uzavírat příměří, zatímco mladí bojovníci, kteří se zcela právem obávali, že budou zbaveni příležitosti dokázat své schopnosti, běžně tyto pokusy o mír narušovali. Lewis a Clark měli možnost se o této skutečnosti přesvědčit z první ruky.
S příchodem zimy, zejména krutých mrazů zcela typických pro tuto oblast, se život v Mandanu zpomalil. Vojáci trávili většinu dní ve srubech na tvrzi, a pokud to počasí dovolovalo, cvičili se ve střelbě, stavěli další kanoe, chytali do pastí bobry nebo navštěvovali indiánské vesnice. Když se přiblížilo větší stádo bizonů, oba kapitáni se zúčastnili lovu a při této přiležitosti měli možnost pozorovat jezdecké umění Mandanů. Přestože oba byli dobří jezdci, s Indiány se však nemohli měřit. Už jenom skutečnost, že během lovu Indiáni řídili koně pouze koleny, aby mohli střílet z luku, je ohromovala. Mandanové se zase na druhé straně odvděčovali Američanům za úlovek, který díky jejich mušketám byl obyčejně dvojnásobný, mnoha způsoby. Kromě pravidelného přísunu potravin zahrnovali též členy výpravy obzvláštní přízní, jež opět měla kořeny v jejich kultuře a zvycích. Mandanové, ale i celá řada ostatních kmenů, věřili, že určité charakterové prvky, se mohou přenášet z muže na muže pomocí pohlavního styku se stejnou ženou. Clark ve svém deníků líčí scénu, které byl svědkem během slavnostního tance: „Do wigwamu vstoupil mladý pár. Muži mohlo být kolem dvaceti a dívce asi šestnáct. Muž přistoupil ke starému náčelníkovi, vzdal mu náležitou poctu a pak ho poníženě o něco prosil, přičemž prstem ukazoval na svou squaw. Zatímco náčelník pokyvoval hlavou, dívka se svlékla a nahá čekala, až se náčelník, kterému bylo hodně přes šedesát, zvedne, odvede ji stranou a skryje se s ní pod bizoní kůží. Gravelines mi potom vysvětlil, že onen náčelník byl za mlada jedním z nejlepších lovců kmene a onen mladý bojovník doufá, že jeho lovecký um se nyní přenese na něho.”
Pro většinu mužských příslušníků kmene byla přítomnost bělochů vítanou příležitostí získat jejich neobyčejné vlastnosti či znalosti. Konec konců, tito muži uměli vyrábět kovové předměty, uměli stavět velké domy a lodě, znali tajemství střelného prachu a celou řadu jiných „kouzel”. Kdyby se jen nepatrná částka těchto vlastností přenesla na toho či onoho bojovníka, získal by si obdiv a vážnost celé vesnice. Netřeba říkat, že většina členů výpravy se za nesmírné radosti št´astných manželů k tomuto obřadu ochotně propůjčovala. Toto neobvyklé „sbratřování” dvou kultur ovšem mělo stinnou stránku. Během zimy se většina vojáků nakazila syfilidou a Lewisovi nezbylo nic jiného než sáhnout do krabice s medikamenty a rozdávat kalomelové pilulky (chlorid rtut´ový), které učinně potlačovaly příznaky této nemoce. (Všeobecně se má zato, že syfilis přinesli do Evropy Španělé, kteří se jí nakazili od jihoamerických Indiánů. Evropané ji pak rozšířili mezi severoamerickými Indiány, kteří byli proti ní do jisté míry odolní a kteří jí zase na oplátku vesele infikovali bělochy). Jakmile se však mezi Mandany rozkřiklo, že Lewis má zázračnou moc léčit, mohl si na tvrzi otevřít ordinaci. Kromě normálních zánětů a infekcí léčil omrzliny a dokonce v jednom případě úspěšně amputoval indiánskému chlapci zmrzlé prsty u nohy. A když na Sacagaweu přišly porodní bolesti, Charbonneau trval na tom, aby byl přítomen pro případ, že by rodička potřebovala „odbornou“ pomoc.
Lewis však trávil většinu času v malé zakouřené místnosti na tvrzi a spisoval pro Jeffersona zprávu, jež měla putovat na jaře se člunem zpátky do Saint Louis a potom do Washingtonu. Tento dokument, k němuž oba kapitáni přispěli stejnou měrou, shrnoval veškeré znalosti či informace, které výprava získala během cesty ze Saint Louis do Mandanu. Kromě popisu půdy, terénu a podnebí obsahoval podrobné informace o Indiánech, o jejich počtu, rozdělení na jednotlivé kmeny, jejich zvycích, vztahu k bělochům, a na konec i obsáhlý seznam indiánských slov doprovázených anglickými ekvivalenty. Lewis si byl vědom toho, že tento dokument bude putovat nejen z jedněch rukou do druhých, ale také, že o jeho kopie projeví zájem celá řada vědeckých institucí, a proto se snažil být co nejpřesnější a úzkostlivě dbal na to, aby budoucí čtenáři jasně rozlišovali, co jsou skutečné ověřené informace a co jsou informace z druhé ruky. Jsa si vědom toho, že obchodní kruhy projeví o tuto zprávu též nemalý zájem, některé pasáže obsahují celou řadu doporučení, zejména jak vytlačit anglické a kanadské obchodníky ze severní Louisiany, a tím učinit Siouxe plně závislé na obchodu s Američany. Na závěr pak optimisticky předvídá, že výprava dosáhne Pacifického pobřeží během léta a přezimovat bude opět v Mandanu. Doslova říká: „Počítejte s tím, že se setkáme v Monticellu v září roku 1806.“
Jak další stránky tohoto seriálu ukážou, skutečnost měla být ovšem poněkud jiná.
Do země Šošónů

7. dubna dopoledne se na břehu řeky sešlo několik set Mandanů, aby se rozloučili s bílými muži, kteří mezi nimi strávili více než pět měsíců. S netajenou zvědavostí pozorovali členy výpravy, jak snáší balíky sušeného masa, pytlíky s kukuřičnou drtí, olověné krabice se střelným prachem, muškety a nadité vaky z jelenicové a srnčí kůže, a systematicky je skládají na dvě hromady. Jedna větší se zakrátko počala tyčit vedle člunu, který se měl vrátit do Saint Louis, a druhá, poněkud menší, vedle šesti kánoí, které během zimy vojáci vydlabali z topolových kmenů (cottonwood). Lewis pak osobně dohlížel na to, aby do útrob člunu byly uloženy všechny předměty, které měly nejen přežít cestu po Missouri a Mississippi, ale také bezpečně dorazit až do Washingtonu, do Bílého domu. V kožených vacích se nacházely indiánské luky a šípy, malované bizóní kůže a obleky z jelenice, sušené rostliny, kostry zvířat, vzorky hornin, zkrátka předměty, jež měly rozšířit znalosti o území, jímž výprava projížděla. Snad nejcennějším artiklem byla mapa severní Louisiany, kterou zhotovil Clark na základě Soulardovy mapy ze Saint Louis a kterou doplnil novými údaji. Pro zajímavost můžeme ještě říci, že na palubě člunu se též nacházelo několik zvířat, z nichž jen jedno dorazilo živé k cíli, a sice malý psoun.
Odpoledne nastalo loučení. Lewis znova kladl desátníku Warfingtonovi na srdce, že náklad a zpráva pro prezidenta musí za každou cenu dorazit do Saint Louis a v případě, že by se jim Siouxové pokoušeli zabránit v průjezdu, at´ se prostřílí. V hloubi duše však doufal, že k tomu nedojde, protože Gravelines se vracel s nimi a jeho přítomnost měla přispět k nenásilnému řešení případného konfliktu. Potom do člunu nastoupil zbytek posádky. Čtyři francouzští veslaři a šest vojáků, kteří nebyli vybráni pro cestu k Pacifiku. Prakticky ve stejnou chvíli, kdy se příd´ člunu stočila na východ, šest naložených kánoí a dvě pirogy zamířily na západ. Tak zvaný „Průzkumný oddíl“ (Corps of Discovery) tvořilo kromě Lewise a Clarka dvacet pět vojáků a pět civilistů - Drouillard, Charbonneau, Sakajewa a její tříměsíční syn Jean Baptist, a Clarkův otrok York.
Plavba proti proudu byla však pomalá a namáhavá. Přestože v každé kánoi tři muži zabírali pádly, co jim síly stačily, kvečeru urazili nanejvýš patnáct mil, a když se vítr obrátil proti nim, tak jen deset. Vinu na tom pochopitelně nesl nejen silný proud řeky, ale hlavně váha plně naložených kánoí. Aby alespoň trochu ulehčili pirogám, bud´ Lewis, nebo Clark každý den šlapali pěšky podél břehu. Přitom však dbali na to, aby vždy jeden z nich byl s výpravou. Terén, kterým projížděli, se prakticky neměnil. Nekonečná prérie se rozkládala po obou stranách řeky a její monotonost narušil občas jen nepatrný pahrbek či shluk stromů, mezi nimiž se s největší pravděpodobností nacházel pramen. Stejně jako na podzim se na obou březích pásla stáda bizonů a jelenů, takže Drouillard a ostatní lovci se každý den vraceli s bohatým úlovkem. Clark se ve svém deníku zmiňuje o tom, že díky dřině s pádly každý muž konzumoval denně až šest liber masa. A byli to také lovci, kteří způsobili první senzaci. 29. dubna večer se vrátili do tábora a na zem před překvapeného Lewise složili skutečné monstrum - šestisetliberního grizzlyho. Skoro všichni členové výpravy slyšeli o šedém medvědovi od Indiánů, o jeho síle a zuřivosti, zejména když je poraněn. Jen ti nejstatečnější indiánští lovci, kteří vlastnili anglické muškety, se mu odvážili postavit do cesty. Lewis a Clark byli z počátku přesvědčeni, že Indiáni přehánějí, ale o dva týdny později měli možnost se přesvědčit na vlastní kůži, co tím Mandanové mysleli, když říkali, že grizzly je zlý duch prérie.
14. května muži ve dvou zadních kánoích spatřili na břehu velkého šedého medvěda. Představa opékaných tlap a náhrdelníku z medvědích drápů lákala. Přirazili tedy ke břehu, avšak než vystoupili, dohodli se na společném postupu. Čtyři muži vypálí a další dva budou držet nabité muškety. Ke grizzlymu se přiblížili na vzdálenost čtyřiceti yardů a pak všichni čtyři najednou vystřelili. Všechny čtyři kulky zasáhly medvěda do prsou. Ten se však vztýčil na zadní a s ukrutným řevem se vrhl proti vojákům. Zaduněly další dvě rány. Jedna z kulek přerazila medvědovi lopatku, což ho zpomalilo jen na zlomek vteřiny. Muži se dali na útěk. Medvěd je pronásledoval až k řece, kde se dva muži zachránili tím, že rychle skočili do kánoe a odrazili od břehu. Další dva se skryli v křoví, znova nabili a vypálili. Tím však jen prozradili svůj úkryt. Oba vojáci pak v panické hrůze odhodili pušky a růžky na prach a skočili do řeky z výšky skoro dvaceti stop. Medvěd se však nerozmýšlel a pohotově skočil za nimi. Již se zdálo, že dosáhne jednoho z mužů, když na poslední chvíli zazněl ze břehu výstřel a medvěd zasažen do hlavy se potopil. Při bližším ohledání pak zjistili, že medvěd byl celkem zasažen osmkrát. Po této zkušenosti lovecké nadšení nejednoho vojáka značně ochladlo.
26. května došlo k další, i když ne zrovna dramatické, přece jen svým způsobem důležité události. Během polední zastávky se Lewis vyškrábal na vysoký břeh, rozhlédl se kolem sebe a rozčilením se mu rozbušilo srdce. Na západní straně obzoru uviděl dlouhý tmavý pruh, který by nezkušený člověk považoval za černé mraky blížící se bouře. Lewis si zaclonil oči a všiml si, že hoření část tohoto pruhu lemují malé bílé tečky. V tom okamžiku pochopil, že tam v dáli se táhnou Skalisté hory, jejichž zasněžené vrcholky jiskřily v záři poledního slunce. K řece se pak vracel se smíšenými pocity. Na jedné straně ho těšilo, že byl vlastně prvním členem výpravy, který spatřil Skalisté hory, avšak na druhé straně si uvědomoval, že přechod tohoto neznámého horského masívu nebude zdaleka tak jednoduchý, jak si to původně plánoval. Ještě před odjezdem ho Jefferson ujišt´oval, že Skalisté hory nebudou o mnoho vyšší než Appalačské pohoří na východě. Něco kolem čtyř tisíc stop. Avšak jestli touto dobou ještě pokrývá horské hřebeny sníh, jejich výška bude spíše dvojnásobná. Zpráva, že Skalisté hory jsou v dohledu, dodala všem nové energie. Pro vojáky to znamenalo brzký konec dřiny s pádly a přenášením nákladů přes peřeje a pro Sakajewu opětné shledání se svou rodinou, od níž byla před lety násilně odtržena.
Během dalšího týdne výprava urazila něco kolem stovky mil. Podle Lewisových výpočtů byli vzdáleni od Velkých vodopádů, o jejichž existenci se dozvěděl od Hidatsů, snad jen tři dny cesty. 3. června však na ně čekalo velké překvapení. Před zraky obou kapitánů se náhle objevil soutok dvou stejně velkých řek. Jedna z nich přitékala přímo od západu a druhá od jihozápadu. Která z nich ted´ byla Missouri? Lewis se snažil vyvolat ve své paměti jakoukoliv zmínku o nějaké větší řece, avšak bez valného úspěchu. Jediné, o čem Hidatsové často mluvili, byly vodopády. Jinak tvrdili, že Missouri vede přímo až do Skalistých hor na území Šošónů. (Pozdější historikové tuto nesrovnalost vysvětlovali tím, že Hidatsové asi vůbec nevěděli, že tato druhá řeka existuje, nebot´ nájezdy na Šošóny prováděli vždy na koních po souši, nikoliv po řece, a ústí této řeky míjeli ve vzdálenosti padesáti až sta mil.) Při bližším průzkumu soutoku většina členů výpravy došla k přesvědčení, že severní rameno je pokračováním Missouri. Jednak teče přímo ze západu, a pak voda je v něm zrovna tak kalná, a hloubka dna je přibližně stejná jako v řece, po které přijeli. Přestože tento argument se zdál být zcela přijatelný, Lewis a Clark se rozhodli prozkoumat obě ramena nezávisle na sobě. Lewis se vydal ještě s několika muži podél břehu severního a Clark podél jižního ramene. Po čtyřech dnech se obě skupiny vrátily k soutoku a oba kapitáni si navzájem vyměnili poznatky. Lewis ušel podél neznámé řeky skoro šedesát mil a došel k přesvědčení, že to nemůže být Missouri, protože uhýbala příliš ostře na sever. Clark se vrátil asi po třiceti mílích, aniž se rozhodl tak či onak. Nakonec se však přiklonil k Lewisovi, a sice z jednoduchého důvodu. Jestliže Missouri pramení ve Skalistých horách, jak to Indiáni tvrdí, pak její vody jsou napájeny tajícím sněhem, který leží na horských úbočích. A z těchto dvou ramen to bylo levé přitékající z jihozápadu, které se vyznačovalo křišt´álově čistou vodou.
Toto rozhodnutí patřilo snad mezi nejkritičtější během celé výpravy. Kdyby se kapitáni nechali přemluvit většinou a sledovali tok pravého ramene, dosáhli by s největší pravděpodobností území dnešní severní Montany a národního parku Glacier. Jinými slovy kompletně by minuli Šošóny, neměli by možnost si opatřit koně, a tudíž by se jim nepodařilo překročit Skalisté hory a najít horní tok řeky Kolumbie. V důsledku nedostatku zásob by se museli vrátit a Lewisovo a Clarkovo jméno by se nestalo symbolem bezpříkladné odvahy a historického úspěchu, ale spíše symbolem smůly a promarněné šance.
Lewis poté pojmenoval pravé rameno Maria river (řeka Maria) na památku své sestřenice Maria Wood a nařídil zakopat do země část zásob, zejména střelného prachu a olova, včetně jedné pirógy. Potom značně odlehčeni se on, Drouillard a další čtyři vojáci vydali na cestu pěšky, zatímco zbytek výpravy pokračoval v cestě po vodě. Třetího dne pěší skupina zaslechla v dálce hukot, který se každou mílí zesiloval. Zakrátko nato se nad řekou objevil mlžný závoj, který mohla vytvořit jen obrovská masa vody padající do velké hloubky. Lewise zaplavil vřelý pocit zadostiučinění. Jeho rozhodnutí sledovat jižní rameno bylo správné. Tam vepředu se nacházely Velké vodopády.
Po hodině chůze se všichni zastavili u paty čvrt míle širokého kataraktu a mlčky pozorovali miliony galonů vody, které se valily s ohlušujícím rachotem do hloubky padesáti stop. Tvrdá realita však brzy vystřídala pocity nadšení vyvolané tímto úžasným přírodním jevem. Veškerý náklad a sedm lodí bude ted´ třeba přenést po břehu na druhou stranu vodopádů, což zabere několik dní. A podle Hidatsů se nejedná o jeden jediný vodopád, ale o kombinaci několika vodopádů a peřejí. Muži strávili noc nedaleko řeky a druhého dne se rozdělili. Jeden z vojáků dostal za úkol vrátit se po proudu řeky a informovat Clarka o jejich objevu, ostatní vojáci a Drouillard měli zastřelit několik bizonů, nakrájet maso na plátky a usušit je. Lewis se potom sám vypravil na průzkum, aby zjistil, o jak dlouhou „štreku“ se vlastně jedná. Indiáni nelhali. Opravdu Velké vodopády se skládaly celkem z pěti menších a mezi nimi se v délce šestnácti mil táhly jedny peřeje za druhými. Kolem poledne se Lewise zmocnil hlad. Zrovna procházel kolem obrovského stáda bizonů, a proto, aniž by se dlouho rozmýšlel, jednoho střelil. Bizon padl a Lewis bezmyšlenkovitě pozoroval jeho smrtelné záchvěvy a proud krve vytékající z tlamy, přičemž udělal chybu, která se mu málem stala osudnou - zapomněl znova nabít mušketu. Náhle za sebou zaslechl známé zamručení. Prudce se otočil a necelých dvacet stop od sebe spatřil grizzlyho, kterého přilákal pach krve. Lewis pomalu počal ustupovat, avšak medvěd, ztratil zájem o mrtvého bizona a rozeběhl se za ním. Lewis se rozhlédl kolem sebe. Široko daleko nebyl strom a od řeky ho dělilo kolem stovky yardů. Vsadil všechno na jednu kartu a rozeběhl se ke břehu v domnění, že ve vodě se mu lépe ubrání. Zřejmě tenkrát nevěděl, že se ještě nenarodil člověk, který by grizzlymu utekl. Lewis vběhl do vody ve chvíli, kdy již na krku cítil jeho horký dech. Uprostřed řeky se zastavil, obrátil se a na medvěda namířil krátkou píku, kterou vždy nosil u sebe. Grizzly se jakoby zázrakem zastavil, potřásl hlavou, otočil se a pomalu se vracel na břeh. Co ho přimělo, aby upustil od pronásledování, se Lewisovi nikdy nepodařilo vysvětlit. Jednu věc si však na dlouho zapamatoval, a sice že po výstřelu má vždycky znova nabít.
Přenášení, respektivě převážení nákladu a kánoí trvalo skoro deset dní. Omezený rozsah tohoto seriálu bohužel nedovoluje podrobný popis, přesto je však třeba zdůraznit, že celá tato operace probíhala nejen ve znamení potu, krvavých mozolů a bojů s komáry, ale také vynalézavosti a dokonalé spolupráce. Například, aby si ulehčili práci, vojáci si postavili jednoduchý vůz. Z kmene vysokého topolu, nařezali „koláče”, které posloužili za kola, stožár na plachtu z druhé pirogy, který byl z tvrdého dřeva, rozřezali na nápravy a ze zbytku topolu nařezali prkna a zhotovili jednoduchou voj. Lewis se poté rozhodl zakopat druhou pirogu, která byla příliš těžká a špatně ovladatelná v mělké vodě. Zbývajících šest kánoí však nemohlo pobrat již tak dost zredukovaný náklad, a proto na druhé straně vodopádů, kde se nacházelo větší množství stromů, zejména topolů, vojáci zhotovili další dvě menší kánoe. Na štěstí tak zvaný Americký topol (cottonwood) má poměrně měkké dřevo, takže dlabání kánoí nezabralo příliš mnoho času, a navíc tato plavidla byla nejen pevná, ale také i poměrně lehká.
15. července výprava opustila tábor a pokračovala v cestě. Krajina se ted´ počala rapidně měnit. Nekonečné roviny ustoupily kopcovitému terénu, neklamná známka, že se blíží k podhůří Skalistých hor. Řeka často protékala úzkými kaňony, jejichž stěny dosahovaly výšky až tisíce stop, stáda bizonů zmizela a místo nich se na březích objevili jeleni a na skalních útesech horské velkorohé ovce. Po Šošónech však ani stopy. Lewise napadlo, že Šošóni si asi pravidelnou střelbu lovců vysvětlují jako přítomnost jejich úhlavních nepřátel Hidatsů nebo Černonožců a ustupují před nimi hlouběji do hor. Proto opět rozdělil výpravu na dvě skupiny. Sám zůstal u kánoí a Clark v čele několika vojáků vyrazil po souši vpřed. Koncem července dosáhli malebného údolí, které svým tvarem připomínalo obrovskou pánev. Ze všech stran je uzavíraly zasněžené vrcholky hor a uprostřed se modral soutok tří malých říček. Bez ohledu na to jak úchvatná scenérie se před nimi prostírala, oba kapitáni se nemohli ubránit tísnivému dojmu, že se bude opakovat situace z minulého měsíce. Které z těchto ramen povede dál do hor? Nezbylo však nic jiného než se v údolí utábořit a začít vysílat průzkumné skupiny. Konec konců několikadenní odpočinek nemohl škodit. Mnoho mužů bylo na pokraji svých sil, nebot´ denně museli přetahovat kánoe přes mělčiny či peřeje a navíc ke komárům se přidal další nepřítel, a to drobné kaktusy (prickly pear), jejichž ostny pronikaly měkkou kůží mokasinů a do krve rozdíraly chodidla. Lewis mezitím pojmenoval severní rameno Jeffersonova řeka, střední rameno Madisonova na počest ministra zahraničí Jamese Madisona a jižní rameno Gallatinova řeka na počest Alberta Gallatina, ministra financí. Tentokrát to byla Sacagawea, která pozvedla všem náladu. Při průzkumu údolí poznala místo, kde byla unesena, a pokud se dobře pamatuje, vesnice, kde Šošóni trávili pravidelně léto, se nacházela za nedalekým hřebenem, na břehu řeky, jež tekla na západ.
Pro Lewise byla tato informace nesmírně důležitá, protože to znamenalo, že se před nimi nachází západní vodní předěl, a tudíž horní tok řeky Kolumbie nemůže být daleko. Po krátké poradě se oba kapitáni rozhodli opět rozdělit výpravu na dvě skupiny. Tentokrát to byl Clark, který zůstal u kánoí, protože jeho nohy byly v dosti špatném stavu. 9. srpna Lewis se třemi dalšími vojáky a Drouillardem zamířil k horám, kde doufal, že najde Šošóny. Před odchodem ještě stačil udělat malou poznámku do svého deníku: „Jsem přesvědčen, že nás Šošóni přijmou s otevřenou náručí. Jakmile jim řekneme, že bílí obchodníci přinesou střelné zbraně, udělají všechno, co bude v jejich silách, aby nám pomohli najít Kolumbii. Obchod s Američany jim umožní lepší obranu proti Hidatsům a Černonožcům.”
Třetího dne Lewis spatřil v dálce malý bod. Vytáhl z ruksaku dalekohled, přiložil jej k oku a radostně vykřikl. Přímo proti němu přijížděl na koni mladý Indián. Lewis odložil pušku, posadil se na zem a před sebe rozprostřel vojenskou houni. Na ni pak položil několik předmětů na znamení, že je ochoten je za něco vyměnit. Indián se přiblížil asi na sto padesát yardů, zastavil se a neznámého cizince si pozorně prohlížel. Lewise, který byl dobronzova opálený a měl na sobě oblek z jelenice, napadlo, že ho možná považuje za příslušníka nějakého jiného kmene. Rychle si vyhrnul rukáv, obnažil světlou paži a vykřikl jediné šošónské slovo, které se naučil od Sacagawey: „Tab-Ba-Bone! Tab-Ba-Bone!” (Bílý muž.) Chlapec pobídnul koně, avšak vtom jeho zrak padl na další čtyři ozbrojené muže, kteří se blížili k Lewisovi. Prudce otočil koně, šlehl ho krátkým pleteným bičem a zakrátko zmizel z dohledu. Lewis si málem zoufal. Jestli se Šošóni zaleknou a ustoupí dále do hor, výprava bude bez koní a nakonec se budou muset všichni vrátit do Mandanu a zkusit své štěstí příští rok. Po chvíli však vojenská disciplína a vrozený optimizmus zvítězily nad dočasným neúspěchem. Lewis mávl na ostatní a vydal se po koňských stopách. Odpoledne se rozpršelo, déšt´ smyl stopy a promočeným vojákům nezbylo nic jiného než se utábořit.
Druhého dne dosáhli horského hřebenu a opravdu narazili na říčku, jež tekla na západ. Pochopitelně se jednalo o historický moment. Tito čtyři Američané byli první běloši, kteří stanuli na vodním předělu a kterým se naskytl pohled na rozlohu Skalistých hor. Rozhodně to však nebyl radostný moment. Místo pozvolna klesajícího terénu, jak původně očekávali, se před nimi tyčil horský masív, který je na dnešních mapách zakreslen pod jmenem pohoří Bitteroot, a jehož zasněžené vrcholky dosahují výše jedenácti tisíc stop (3 343 m). Muži sestoupili dolů do údolí a po několika mílích se na ně opět usmálo štěstí. Na břehu říčky překvapili starou Indiánku s mladou dívkou. Dívka se dala na útěk, avšak stará Indiánka zůstala sedět na místě a jen svěsila hlavu, jakoby očekávala smrtelnou ránu tomahawkem. Lewis k ní přistoupil, pronesl několikrát Tab-Ba-Bone a do ruky jí dal hrstku modrých korálků. Squaw se uklidnila a pak Drouillard jí pomocí posunčiny požádal, aby je zavedla do vesnice. Žena přikývla a zavolala dívku. Sotva ušli dvě míle, uslyšeli dusot kopyt. Podél potoka se řítilo kolem šedesáti bojovníků pomalovaných válečnými barvami a připravených utkat se v boji s neznámými vetřelci. Jen přítomnost obou Indiánek zabránila tragedii.
Jakmile stará squaw oznámila, že přítomní muži jsou běloši a že nemají nepřátelské úmysly, náčelník seskočil s koně, po obličeji se mu rozlil úsměv a se slovy: „Ah-hi-e” (Mám radost) přistoupil k Lewisovi a obejmul ho. Lewis pohotově vytáhl dýmku, pokynul náčelníkovi, aby se posadil a potom za nezbytné Drouillardovy asistence se pokusil náčelníkovi vysvětlit, že přicházejí v míru, že chtějí pokračovat v cestě na západ a že budou potřebovat koně. Náčelník, jehož jméno bylo Cameahwait, pokyvoval hlavou a pak vyzval Lewise a jeho doprovod, aby ho následovali do jejich vesnice či spíše tábora na břehu říčky, kterou Šošóni nazývali Lemhi. Jejich příchod způsobil neobyčejný rozruch. Přestože se celá řada Šošónů odvažovala na východní stranu hor, zejména v době lovu bizonů, žádný z nich se však nikdy nesetkal s bělochem. Lewis rozdal korálky, zrcátka a několik nožů a tím si zajistil příslib několika bojovníků, že se s ním zítra vypraví naproti Clarkovi. Přes noc si to však milí bojovníci rozmysleli a když se měli druhého dne ráno vydat na cestu, Lewisovi prostě oznámili, že nikam nepůjdou. Jako důvod uvedli podezření, že je běloši chtějí vylákat na druhou stranu předělu a tam je vydat do rukou Hidatsů nebo Černonožců. Lewis se zapřísahal a trochu nezodpovědně tvrdil, že bílí mužové by nikdy nebyli podobné podlosti schopní, potom hrozil, že když mu nepomůžou, že bílí obchodníci nikdy nepřijdou mezi Šošóny, a když ani to nepomohlo, uchýlil se ke lsti, která se mezi divochy obyčejně setkala s úspěchem a sice zapochyboval o jejich statečnosti. Zcela podle očekávání tento trik pomohl a kolem poledne se vydalo na druhou stranu vodního předělu třináct bojovníků v čele s Cameahwaitem, tři squaw a třicet koní. Čtenář si asi lehce domyslí, že Lewis a jeho muži se po celou cestu v duchu modlili, aby náhodou nenarazili na pár zatoulaných nepřátelských Indiánů, protože Šošóni by jim v životě neuvěřili, že se jedná jen o náhodu.
16. srpna kavalkáda dosáhla horního toku Jeffersonovy říčky v očekávání, že se tam setkají s Clarkem. Před Lewisovým odchodem se oba kapitáni dohodli, že se Clark bude držet severního ramene a postupovat s kánoemi, jak nejdále to bude možné. Šošónů se však opět zmocnilo podezření, že něco není v pořádku a nepokrytě dávali najevo, že se vrátí. Lewisovi se podařilo na poslední chvíli přemluvit Cameahwaita, aby posečkali s odchodem alespoň jeden den. Tuto noc nikdo nespal. Lewis trnul hrůzou, že se ráno probudí a Šošóni budu pryč a Šošóni zase upírali oči do noci přesvědčeni, že se každým okamžikem táborem rozlehne válečný pokřik jejich nepřátel a nastane boj na život a na smrt. Ráno přišel Lewis s návrhem. Drouillard doprovázen jedním z bojovníků se vypraví po proudu říčky a pokusí se najít Clarka. Squaw, ostatní bojovníci a koně zůstanou v táboře. A pak na znamení úpřimnosti a poctivosti svým úmyslů,vložil Cameahwaitovi do ruky svou pušku se slovy: „Jestli se ukáže, že to je léčka, můžeš mě zastřelit.“ Tento dramatický a svým způsobem zoufalý krok z Lewisovy strany udělal na náčelníka Šošónů očekávaný dojem. Cameahwait přikývl a Drouillard se ještě s jedním mladým Šošónem vydal na cestu. Po několika hodinách napjatého čekání se rozhrnulo houští, objevil se dotyčný bojovník a s širokým úsměvem v tváři spokojeně oznamoval, že bílí mužové přicházejí.
Krátce poté dorazil do tábora Clark, Charbonneau a Sacagawea a jen člověk s neobyčejně bohatou fantazií si dovede představit přivítání jakého se jim dostalo. Ony tři squaw, které doprovázeli skupinu okamžitě poznali Sacagaweu, a když Sacagawea v Cameahwaitovi poznala svého bratra, radost Šošónů nad tímto shledáním neznala mezí. Původně opatrní a podezíraví Indiáni byli ted´ ochotni tak říkajíc snést Lewisovi modré z nebe. Pochopitelně Lewis kul železo, dokud bylo žhavé. Opět vytáhl dýmku míru a zahájil konferenci, během které mohl konečně prodiskutovat celou řadu detailů, aniž by existovalo nebezpečí, že se polovina informací ztratí díky nedokonalému překladu a nebo vznikne celá řada nedorozumění. Přesto však komunikování nebylo zrovna nejjednodušší. Sacagawea překládala ze šošónštiny do hidatštiny, Charbonneau z hidatštiny do francouzštiny a Drouillard z francouzštiny do angličtiny.
Lewis se ze zcela pochopitelných důvodů soustředil na informace týkající se horního toku Kolumbie. Avšak během několika sezení s Cameahwaitem zjistil, že splavný tok této řeky je vzdálen několik set mil a že ho od něho dělí prakticky neprůchodný horský terén. Jinými slovy Jeffersonovy naděje či vize snadné cesty po souši, jež by spojila Missouri a Kolumbii se definitivně rozplynuly. Cameahwait se přiznal, že nikdy nebyl na druhé straně pohoří Bitterroot, avšak nedaleko od řeky, jež se vlévá do „velkého jezera“ se „špatnou vodou“ žijí tak zvaní Nez Percové (Propíchnuté nosy), indiánský kmen, který mu poskytne příslušné informace. Mezi Šošóny žije jeden starý muž, který k nim zná cestu, a na znamení nekonečné vděčnosti, že bílí mužové zachránili Sacagaweu, Cameahwait je ochoten ho vyslat s nimi jako průvodce.
Lewis přijal Cameahwaitovu nabídku též s nekonečnou vděčností a počal konat přípravy na cestu, jež se měla stát nejnamáhavějším úsekem celé expedice k Pacifiku. Vojáci zakopávali kánoe, z pádel zhotovovali nákladní sedla, avšak většinu času trávili návštěvou šošónské vesnice, kde pod Lewisovým dohledem vyměňovali nože, sekery, olověné kulky a střelný prach za koně. A že Šošóni byli zdatní obchodníci, se dalo usoudit z jednoho záznamu v Clarkově deníku: „Divoši rychle vycítili, že koně jsou pro nás životně důležití, a proto zvyšují ceny. Včera jsem dal za koně svou pistoli, nůž a sto kulek s prachem.“
Přes pohoří Bitterroot k Pacifiku
„Průzkumný oddíl” zesílený o šošónského průvodce, kterému všichni říkali „Starej” Toby (jeho skutečné jméno se bohužel nedochovalo), se vydal opět na cestu 1. září. Kavalkáda koní zamířila přímo na sever podél západní strany vodního předělu, do nehostinného kraje, který se vyznačoval neschůdným terénem, a jak brzy lovci zjistili, také nedostatkem zvěře. Muži i koně klopýtali mezi balvany, chvílemi procházeli úzkými soutěskami a chvílemi podél okraje hlubokých propastí. Stezka stále stoupala podél skalnatých úbočí a teprve až čtvrtého dne dosáhla vrcholu předělu. Tam uhnula poněkud na západ, stočila se k levému břehu horské bystřiny, která je dnes známá pod jménem řeka Bitterroot a svedla výpravu do travnatého údolí. Jak se ukázalo štěstěna i nadále držela nad oběma kapitány ochrannou ruku. V údolí tábořila skupina příslušníků indiánského kmene Sališů, kteří byli na cestě na východní stranu předělu, aby se pokusili ulovit větší počet bizonů, a tak zásobit kmen na zimu. A co víc, jejich stádo koní bylo natolik početné, že byli ochotni vyměnit třináct koní a tři hříbata za nože, sekery a železné kotlíky. Lewis ještě téhož dne zapsal do svého deníku: „Sališové byli nejen velmi přátelští, ale také jejich ceny byli mnohem přijatelnější než ceny Šošónů. Tři hříbata poslouží za potravu během přechodu hor.”
Stezka nyní vedla středem údolí podél břehu řeky, jež tekla přímo na sever. Výprava se pohybovala převážně po rovině a jen občasný pohled na pohoří Bitterroot tyčící se po levé straně všem připomínal, že tato pohoda dlouho nevydrží, že tam nahoře někde mezi zasněženými vrcholky se nachází průsmyk, který budou muset zdolat. 9. září narazili na potok, který se z pravé strany vléval do řeky v údolí. „Starej” Toby na něj ukázal prstem, potom zabodl ukazovák do vzduchu směrem k vrcholu hřebene a řekl jen dvě slova: „Potok - průsmyk.” Lewis si plně uvědomoval, že „útok” na horský hřeben si vyžádá jak od lidí, tak i od zvířat maximální vypětí sil, a proto nařídil jednodenní odpočinek. Muži se vypravili na lov a večer se vrátili nejen se čtyřmi jeleny, ale také s sebou do tábora přivedli tři Indiány z kmene Nez Perce. Ti potom poskytli cenné informace. Opravdu na druhé straně pohoří se nachází jejich vesnice, v jejíž blízkosti teče řeka, která se vlévá do Pacifiku. A jak je daleko do vesnice? Asi tak šest dní cesty. Pochopitelně to byla rajská hudba pro Lewisovy uši. Jenže jako v předchozích případech Indiáni zapomněli říci, že jejich časový odhad předpokládá, že budou cestovat v malém počtu, nalehko a hlavně budou mít dobré počasí.
Druhého dne kavalkáda naložených koní uhnula doleva podél potoka, jenž stékal prakticky kolmo ze zasněženého pohoří do údolí. První tři dny cesta probíhala bez mimořádných událostí. Čtvrtého dne však počal padat sníh. Když vánice skončila, na zemi leželo osm palců sněhů. Večer porazili první hříbě. Ráno pokračovali v cestě, avšak odpoledne jim průvodce oznámil, že se … ztratil. Nezbylo nic jiného, než se vrátit několik mil zpět do sousedního kaňonu a začít výstup znova. 14. září přišla další sněhová bouře. Muži promrzlí v promáčených mokasínech klopýtali přes padlé sněhem zaváté stromy, koně klouzali ze strání dolů a ztráceli náklad. Po zvěři ani stopy, a tak porazili druhé hříbě. Příští ráno byla polovina koní pryč. Hlad je donutil, aby opustili tábor a hledali pastvu, kde se dalo. Koně sehnali až kolem poledne. Lewis nařídil nasekat borovicové větve, oloupat kůru, nařezat slabé třísky a předhodit je koním. Tu noc porazili poslední hříbě. U táborového ohně se pak oba kapitáni radili jak dál. Situace byla kritická. Jídlo bylo prakticky pryč a na nákladního koně nechtěli sáhnout. Rozhodli se tedy opět rozdělit výpravu na dvě skupiny. První, která se bude skládat ze šesti lovců, povede Clark. Bude se snažit co nejrychleji dosáhnout vesnice Nez Perců a pokud se mu podaří po cestě něco ulovit, nechá střelenou zvěř podél stézky. Jakmile opatří větší zásoby jídla, vrátí se jim naproti.
18. září druhá skupina vedená Lewisem dosáhla průsmyku a odtamtud se jim naskytl pohled na krajinu na západ od horského hřebenu. Před nimi se v dálce rozkládala rovina. Přestože je od ní dělilo ještě alespoň šedesát mil horského terénu, už jen pomyšlení, že konec sněhu a vyčerpávajícího stoupání je v dohledu, jim dodalo nových sil. Sestup z průsmyku po západní straně pohoří nebyl však jednoduchá záležitost. I nadále hrozilo na každém kroku nebezpečí, že některý z koní uklouzne, zlomí si nohu, nebo se zřítí do propasti. Ale smůla byla přece jen na ústupu. Druhého dne našli na stromě zavěšené části koně, na kterého narazili Clarkovi lovci a promptně ho střelili (nepochybně se jednalo o zatoulaného koně, který patřil Nez Percům), a vedle něho vzkaz, že všichni jsou v pořádku a na cestě do indiánské vesnice.
21. září se na úpatí hor setkali s jedním z Clarkových mužů. Vojín Field přinášel ruksak plný sušených ryb a zprávu, že od Nez Perců jsou vzdáleni jen sedm mil. O pár hodin později, když vklopýtali do vesnice, kterou tvořilo osmnáct primitivních obydlí, rozhodně nedělali dojem úspěšných objevitelů a důstojných představitelů americké vlády, spíše pacientů vojenské marodky. Většina vojáků trpěla úplavicí a jinými neduhy zažívacího ústrojí a navíc, následkem oslabení a snížené odolnosti, se opět projevily neklamné příznaky sifylídy. Na druhé straně však skutečnost, že urazili 260 mil v horském terénu a za nepříznivého počasí za pouhé tři týdny, zařazuje tento výkon mezi nejúspěšnější pochody v análech americké armády.
Tak jako v případě Šošónů, příchod do vesnice Nez Perců způsobil velký rozruch. Náčelník Twisted Hair (Spletený vlas) osobně uvítal příslušníky výpravy a ochotně poskytl informace týkající se nejkratší cesty k řece Kolumbii. Na kusu vydělané jelenice nakreslil potok, na jehož břehu se nacházela vesnice a který se vléval do větší řeky o několik mil dále na západ. Tato řeka, jež je zakreslena na dnešních mapách pod jménem Clearwater River, je měla navést k cíli. Z vesnice to bylo podle náčelníka pět dní cesty. Lewis by se nejradši vydal na cestu hned druhý den, ovšem nejen že to zdravotní stav mužstva nedovoloval, ale také neměl potřebné kánoe. Oběma kapitánům tak nezbylo nic jiného než trpělivě čekat. Přestože Clark všechny varoval, aby se nepřejídali, nikdo ho neposlouchal, a tak to trvalo skoro týden, než se většina vojáků udržela na nohou. (Podle pozdějších lékařských analýz se zřejmě jednalo o zažívací poruchy způsobené prudkou změnou diety, a sice z masa na kamasové hlízy a sušené lososy, kteří též obsahovali bakterie, proti nimž příslušníci výpravy nebyli odolní.)
Zde je třeba se zmínit o zajímavém faktu, jehož si nikdo z členů výpravy tenkrát nebyl vědom. Většina tendenčních amerických historiků dnes líčí Indiány jako mírumilovné, čestné a hlavně ekologicky uvědomělé „děti přírody”. Bělochy, na druhé straně, však jako vtělené zlo, jako bezohledné kořistníky, kteří nemilosrdně vybíjeli domorodé obyvatelstvo a neštítili se té nejhorší podlosti. Setkání Nez Perců a příslušníků Lewisovy a Clarkovy výpravy má posloužit jako přesvědčivý důkaz této doktríny. Nez Percové se ujali zubožených bělochů a umožnili jim cestu k Pacifiku a o sedmdesát let později se jim běloši odměnili tím, že je vyhnali z jejich původních lovišt´ do nehostinné rezervace a během tohoto procesu zabili desítky nevinných příslušníku kmene, včetně žen a dětí. (Příběh náčelníka Nez Perců Josepha v roce 1877). Skutečnost je ovšem poněkud jiná. Podle dochovaného ústního podání příslušníků kmene se Nez Percové vážně zabývali myšlenkou pobít nemocné vojáky a zmocnit se jejich arzenálu. Tento čin by z nich bez nadsázky udělal mezi tamějšími indiánskými kmeny velmoc. Že se tomu tak nestalo je zásluhou indiánské squaw, jisté Watkuweis, která byla obdobně jako Sacagawea unesena Černonožci a prodána jednomu kanadskému traperovi. Ten s ní zacházel mnohem lépe než kterýkoliv indiánský bojovník, a když se po letech vrátila domů, přinesla si sebou neskonalý pocit vděčnosti vůči bělochům. Jakmile se Watkuweis dozvěděla, co její soukmenovci zamýšlejí, rezolutně odsoudila jejich úmysly a nakonec se jí podařilo je přesvědčit, aby od tohoto plánu upustili. Ironií osudu je, že to byly nakonec dvě Indiánky, které zachránily tento velkolepý podnik, na který je dodnes bílá Amerika tak hrdá – Sacagawea a Watkuweis.
Zatímco se většina mužů držela za břicho a trávila většinu dne se spuštěnými kalhotami, Clark a několik relativně zdravých vojáků se dali do stavění kánoí. Vzhledem k tomu, že měli k dispozici jen několik párů rukou, upustili od tradičního způsobu, to jest dlabání a místo toho umístili borovicové kmeny nad ohněm a pomalu vypalovali jednu kanoi za druhou. Z poznámek v Clarkově deníku se dá usoudit, že to byl náčelník Twisted Hair, který je seznámil s touto „technologií”. O deset dní později, 6. října, leželo na břehu potoka pět kanoí připravených na cestu k Pacifiku. Ještě téhož dne Clark nechal zakopat nákladní sedla a několik olověných krabic se střelným prachem a označkovat třicet osm koní. Nez Percové slíbili, že se budou o ně přes zimu starat, a že si je výprava může vyzvednout, až se bude na jaře vracet. Druhého dne ráno nařídil naložit kánoe a odpoledne se „Průzkumný oddíl” vydal opět na cestu. Kromě “Starýho” Tobyho jej také doprovázel náčelník Twisted Hair, který byl ochoten sehrát roli průvodce během průjezdu územím, jež bylo obydleno Nez Percy.
Překonat úsek cesty mezi vesnicí Nez Perců a řekou Kolumbií trvalo celkem devět dní, jinými slovy o čtyři dni déle než Twisted Hair předvídal. Důvod pro toto opoždění spočíval v charakteru řeky. Je sice pravda, že proud rychle unášel kánoe vpřed, ovšem na druhé straně tok řeky byl pravidelně přerušován divokými peřejemi, někdy až v délce jedné míle. Jak Lewis, tak i Clark se brzy shodli v tom, že nemohou neustále přenášet kánoe po břehu, a proto se rozhodli pro novou taktiku. Muži, kteří neuměli plavat, šli po souši a ti, kteří byli zdatní plavci a dokonale vládli pádly, peřejemi projížděli. Jediný, kdo nemínil každý den riskovat, že se utopí, byl „Starej“ Toby. Jedné noci došel k přesvědčení, že tohodle dobrodružství má už dost a prostě zmizel. Lewis chtěl za ním poslat jezdce s odměnou za prokázané služby, avšak Twisted Hair mu to rozmluvil. Náčelník byl přesvědčen, že až „Starej“ Toby dorazí zpátky k podhůří, Nez Percové ho jakožto Šošóna oberou o všechno, co mu běloši dají. Jediné, co se o tomto dobrém muži později dozvěděli, bylo, že opravdu dorazil k Nez Percům, vzal si dva koně a po krkolomné cestě přes Bitterroot se v pořádku vrátil domů.
16. října výprava dosáhla řeky Kolumbie. Vše naznačovalo tomu, že pobřeží už nemůže být příliš daleko. Nejen že počet indiánských vesnic podél břehu rostl, ale i mnozí jejich obyvatelé se mohli pochlubit bavlněnými pestrobarevnými částmi oděvu, které byly nepochybně zakoupeny bud´ od anglických námořníků nebo obchodníků. Také Lewisova předtucha, že cesta po řece Kolumbii nebude jednoduchá, se splnila. Podle poměru nadmořské výšky a vzdálenosti od pobřeží se dalo lehce usoudit, že hladina této řeky klesá pod mnohem větším úhlem než například hladina řek na východě USA, kde Appalačské pohoří dosahuje jen poloviční výšky ve srovnání se Skalistými horami. V praxi to znamenalo vodopády a nesčetné peřeje. Náčelník Twisted Hair jeho obavy potvrdil. 23. října dorazili k vodopádům, které tvořilo několik kanálů. Voda sevřená skalními stěnami dosahujícími výše až tři tisíce stop padala do hloubky čtyřiceti stop. Díky pomoci místních Indiánů, kteří vlastnili větší počet koní, se podařilo překonat tuto překážku celkem bez velké námahy a poměrně rychle. Po vodopádech však následovaly dvoje peřeje, které Indiáni nazývali Short Narrows (Krátká úžina) a Long Narrows (Dlouhá úžina). (Během tohoto století jak vodopády, tak i peřeje zmizely pod kaskádou přehrad.) V obou úžinách voda vřela a rozbíjela se o zborcené prahy, které vyplňovaly koryto řeky v šířce dvaceti až padesáti yardů a v případě Dlouhé úžiny v délce tří mil. Přenášení nákladu a kánoí nepřicházelo v úvahu, už kvůli neschůdnému terénu po obou stranách řeky. Kapitáni se tedy uchýlili k osvědčené taktice. Neplavci se budou šplhat po balvanech a skaliskách a plavci se pokusí projet s nákladem peřejemi. Když se tato zpráva rozkřikla po okolí, na obou březích řeky se shromáždilo několik set Indiánů. Všichni byli přesvědčeni, že kánoe se roztříští o kameny, posádky se utopí a tak budou mít jedinečnou příležitost rozebrat si jejich majetek. K jejich nesmírnému překvapení „Bledé tváře“ projely vražednými peřejemi, aniž by rozbily či převrátily jedinou kánoi. Na druhé straně peřejí pak Twisted Hair oznámil kapitánům, že dál už s nimi nepůjde, protože vstupují na území Chinooků, kteří jsou tradičními nepřáteli Nez Perců. Lewis chtěl původně využít náčelníkovy přítomnosti ke „smiřovačkám“ mezi Nez Perci a Chinooky, avšak po zkušenostech se Siouxi a pod vlivem, skutečnosti, že o příchodu amerických obchodníků nemůže být zatím ani řeči, souhlasil a s ujištěním, že náčelníka opět navštíví na jaře, se s ním rozloučil.
Chinookové překvapili Američany jednak svou architekturou, prakticky všechny rodiny bydlely v dřevěných domech, a jednak stavbou velkých kánoí zdobených na přídi totemovými ornamenty, avšak na druhé straně se ukázali jako notoričtí „chmatáci“. Stačil moment, aby se některý z vojáků nedíval a dláto, kladivo, nebo nůž byl pryč. Představa, že mezi těmito Indiány budou muset strávit zimu nebyla příliš lákavá a nejeden z členů výpravy si při této příležitosti vzpomněl na pohostinné Mandany. Na středním toku řeky se nejen krajina, ale i počasí počalo měnit. Koryto řeky se vyrovnalo a rozšířilo, holá skaliska zmizela a místo nich ted´ strmé břehy pokrývaly staleté smrky, jedle a cedry. Suché slunné dny ustoupily dešt´ům a mlze. 7. listopadu ráno ležela na řece hustá mlha skoro až do poledne. Kánoe se opatrně posouvaly vpřed a muži upírali zraky do bílého závoje, aby nenarazili na nečekanou překážku. Když se mlha konečně zvedla, muž v přední kánoi náhle vykřikl: „Moře! Před námi je moře!“
Čtenáři si jistě dovedou představit vřelý pocit uspokojení, který zaplavil nitro všech účastníků výpravy. Clark tenkrát zanesl do svého deníku tři nesmrtelné věty: „Moře je v dohledu! Všichni mají nesmírnou radost. 4 142 mil od ústí Missouri.“ Nesmírná radost, kterou nepochybně všichni pocit´ovali, však byla poněkud předčasná. Od skutečného moře je dělilo alespoň ještě dvacet pět, možná třicet mil a široký pruh otevřené vody, který se před jejich zraky zjevil, bylo toliko ústí řeky. Přesto však moře bylo na dosah ruky. Během několika následujících dní však pocit euforie vystřídal pocit frustrace, hraničící se zoufalstvím. Počasí se prudce změnilo. Severozápadní pobřeží bylo vystaveno zlobě mořské bouře, která trvala skoro týden. Vichřice, déšt´ a vlnobití bičovalo skalní převis, pod kterým se den předtím utábořila výprava. Den za dnem se v Clarkově deníku objevují záznamy líčící jejich zoufalou situaci. „Řeka vystupuje z břehů a zaplavuje náš tábor vodou. Všichni jsme promočeni, kožené obleky se mění ve shnilé cáry. V noci spíme ve vodě a rozdělat oheň je skoro nemožné. Není odsud úniku, protože kánoe by se ve vysokých vlnách okamžitě potopily. V řece plavou vyvrácené stromy, některé jsou až dvě stě stop dlouhé o průměru sedmi stop.“
Pomoc či snad záchrana se dostavila sedmého dne, kdy se na řece objevily velké indiánské kánoe. Příslušníci kmene Clatsop, jejichž vesnice se rozkládala na jižním břehu řeky, pozorovali skupinu Američanů skrývajících se na skalnatém výběžku několik dní. Když bouře polevila, naložili do kánoí sušené ryby a vypravili se na druhou stranu řeky, aby zjistili, kdo jsou vlastně tihle trosečníci. Netřeba říkat, že byli přivítáni s otevřenou náručí. O několik dní později, kdy bylo bezpečné vyjet v jejich malých kánoích opět na řeku, oba kapitáni doprovázeni Yorkem a ještě dvěma muži se vypravili k pobřeží. Lewis totiž v duchu doufal, že narazí bud´ na lod´ nebo na trading post a pomocí vojenského úvěru, který podepsal sám Jefferson, bude moci obnovit zásoby potravin včetně oblečení pro celou výpravu. Druhého dne se však vrátili s prázdnou. Přestože prošli pobřeží v délce několika mil, nenašli nic, co by nasvědčovalo o přítomnosti bělochů. U táborového ohně pak přišla na přetřes otázka, kde budou přezimovat. Podle kusých informací, které jim poskytli Clatsopové, nejvhodnější místo pro zimní tábor bylo na jižní straně řeky. V lesích se zdržovalo velké množství zvěře, a navíc budou sousedit s Indiány, kteří se ukázali nejen být přátelští, ale hlavně na rozdíl od svých příbuzných Chinooků, nekradli. 26. listopadu, po dvou dnech cesty zpět proti proudu, se v místech, kde se řeka poněkud zúžila, přepravili na jižní břeh. Zakrátko nato se na návrší nedaleko malé říčky, jež se vlévala do Kolumbie (dnes řeka Lewis and Clark) a necelé tři míle od pobřeží, dali do kácení stromů na tvrz, kterou nazvali Fort Clatsop.
Podobně jako mandanskou tvrz Fort Clatsop tvořily dvě rovnoběžné podlouhlé budovy, mezi nimiž se nacházelo cvičiště padesát stop dlouhé a třicet stop široké a na obou koncích uzavřené palisádami a bránou. (Pokud by čtenář navštívil severozápadní Oregon, mohl by spatřit kompletní repliku původní tvrze, jež stojí na původním místě nedaleko města Astorie.) Tvrz byla dokončena 30. prosince a krátce po Novém roce Lewis oznámil pevnostní řád. K tomuto kroku ho motivovalo několik důvodů. Jednak bezpečnost členů výpravy a potom přesvědčení, že nečinnost povede k uvolnění disciplíny a potažmo k nežádoucím incidentům, bud´ mezi samotnými vojáky a nebo s Indiány. Řád mezi jiným nařizoval, že veškeré nářadí, jako sekery, pily a dláta se musí na noc ukládat do místnosti, kterou sdílel Lewis s Clarkem. Lewis po zkušenostech z Mandanu se obával, že vojáci podlehnou pokušení a budou vyměňovat kovové nástroje za sexuelní požitky. Na rozdíl od mandanských Siouxů, pobřežní Indiáni se dívali na sex jakožto možnost se obohatit a jakmile se Američané zabydleli, nejedna stará squaw přivedla ke tvrzi své dospívající dcery s lákavou nabídkou. Zřejmě se tomuhle nešvaru naučili od námořníků, kteří občas navštěvovali ústí Kolumbie a kteří jim dali najevo, že existují ještě jiné „obchodní“ artikly kromě kožešin. Co se týče Indiánů řád také nekompromisně zakazoval jakékoliv zneužívání či dokonce násilí vůči nim a v případě, že by nějaký Indián byl přistižen při krádeži nebo nepřístojném chování, vojáci byli povinni ho předvést před kapitány a ti by potom rozhodli, jak s dotyčným provinilcem naložit.
Jakmile byla tvrz dokončena, v každodenním životě příslušníků „Průzkumného oddílu“ převládla rutina a monotonost. Jedni chodili pravidelně na lov, druzí vydělávali jelení kůže a šili mokasiny (každý vojak měl mít deset párů na cestu zpátky), ostatní udili maso a nebo na pobřeží odpařovali v železných kotlích z mořské vody sůl. Lewis vysedával ve vlhké zakouřené místnosti a věnoval se popisování místní fauny a flory. Stránky hustě popsané drobným písmem doplňoval též dovednými kresbami ryb, ptáků a rostlin neznámých na Východě, takže po jeho návratu se staly cenným přínosem pro tehdejší Americkou filozofickou společnost. Clark též nezahálel a většinu času trávil nad archy papíru, na nichž zakresloval celou trasu od Mandanu až k Pacifiku. Když dokončil tuto mapu, i laik by lehce poznal, že cesta k západnímu pobřeží po řece Missouri a Kolumbii je naprosto nevhodná pro obchodní účely. Vítanou změnu způsobila zpráva, že na pobřeží je mrtvá velryba. Přišli s tím vojáci, kteří odpařovali sůl. Pro příslušníky výpravy to byla jedinečná příležitost nejen spatřit na vlastní oči pověstného mořského obra, ale také na čas vystřídat zvěřinu masem, které chut´ově připomíná hovězí. Po delším dohadování, kdo zůstane na tvrzi a kdo půjde na pláž, se všichni, včetně Sacagawey, po skupinách vypravili k pláži. Po několika dnech se vrátili obtěžkáni ranci s velrybím tukem a masem, které ovšem nebyly zadarmo, jak se původně domnívali. Indiáni byli rychlejší, velrybu před příchodem bílých „bratrů“ rozřezali na kusy a pak jim výhodně některé části odprodali.
Lewis měl v úmyslu zůstat na pobřeží až do 1. dubna. Avšak počasí, jež bylo ve znamení pravidelných dešt´ů a mlh (bohužel typické pro tuto oblast USA) a rostoucí nedostatek čerstvého masa ho přiměl k tomu, aby přesunul odchod už na 23. března. Plánovaný odjezd však komplikovala skutečnost, že z pěti původních kánoí, jen tři byly plavbyschopné, tudíž kapitánům připadl nemilý úkol, a sice opatřit si od Indiánů další dvě kánoe. Nemilý proto, že výprava měla už jen velmi málo předmětů, které mohla nabídnout na výměnu a jak Lewis, tak i Clark si byli vědomi toho, že se nemohou vydat na cestu zpět s prázdnýma rukama. Jistě, Clatsopové by ochotně vyměnili kánoe za pušky nebo střelný prach, ovšem něco podobného nepřipadalo v úvahu. Po delším handrkování se našel jeden Indián, který byl ochoten vyměnit svou kánoi za Lewisovu parádní důstojnickou uniformu. Na dvě kánoe to však bylo málo. Lewis se tedy s těžkým srdcem rozloučil s uniformou a pak se rozhodl ke kroku, o němž je historie zpravena jen díky tomu, že seržant Ordway si též vedl deník. 18. března se čtyři muži vypravili k pobřeží a jednu kánoi prostě „zkonfiskovali“. Že přitom šlo o prachobyčejnou krádež, není pochyb. Avšak v momentě, kdy přinášeli kánoi ke tvrzi, překvapení vojáci zjistili, že Coboway, náčelník Clatsopů, se nachází uvnitř na přátelské návštěvě. Lewis se pochopitelně snažil tento čin před Indiány za každou cenu utajit a čtenář si jistě dovede představit paniku, která se musela zmocnit oněch čtyřech chlapů, když se pokoušeli s ukradenou kánoí zmizet v houští lesa. Těsně před odjezdem se Lewis opět sešel s Cobowayem, oficielně se s ním rozloučil a při této příležitosti mu předal několik archů papíru, na nichž byla zanesena jména všech členů výpravy, jednoduchá mapa celé trasy a pak prosté oznámení, že tolikátého a tolikátého „Průzkumný oddíl“ dosáhl Pacifiku. Lewis ho potom požádal, aby tento dokument předal kapitánovi kterékoliv lodě, jež zakotví v ústí řeky, aby se civilizovaný svět dozvěděl o jejich jedinečném úspěchu. Druhého dne ráno muži zabořili pádla do zčeřených vln Kolumbie a zamířili zpět do vnitrozemí.
Návrat
Cesta proti proudu Kolumbie byla zcela podle očekávání pomalá a namáhavá. Tající sníh na horských úbočích zvedl hladinu o několik stop, což mělo za následek neobyčejně silný proud prakticky po celé délce řeky. Muži opět pomocí kožených lan přetahovali kánoe neprůjezdnými peřejemi a přenášeli náklad po skalnatých březích. Ve chvíli, kdy dosáhli území obydleného Chinooky, se ke každodenní dřině přidaly starosti s hlídáním těch několika posledních kusů vybavení, které jim měly sloužit po celou cestu až do Saint Louis. Chinookové byli ochotni sebrat cokoliv. Kousek olova, kus kůže, šídlo či pár mokasínů, které si nepozorný majitel odložil stranou, aby se usušily. Během přetahování kánoí a přenášení nákladu muselo několik mužů hlídat rance a vaky složené na břehu řeky, jinak by okamžitě zmizely. Agresivita Indiánů vedla zákonitě ke snížené tolerantnosti ze strany všech členů výpravy. Když se Lewisovi ztratil kožešinový kabát, došla mu trpělivost a pohrozil Indiánům, že jestli kabát okamžitě nevrátí, vypálí celou vesnici. Z poznámek v Clarkově deníku se dá usoudit, že to myslel smrtelně vážně. Naštěstí vojáci našli kabát v jedné chýši, a tak krize byla zažehnána. Když dorazili k hlavním vodopádům, rozhodli se pokračovat v cestě po souši. Za dva železné kotle si opatřili čtyři koně, a aby se „pomstili“ Chinookům, kteří byli výpravě neustále v patách a připraveni si rozebrat, cokoliv po sobě běloši zanechají, spálili všechny kánoe, včetně pádel.

Vesnice Nez Perců dosáhli začátkem května. Náčelník Twisted Hair je radostně uvítal, nabídl jim přístřeší v jedné z chýší a ujistil je, že jak koně, tak i sedla, která zde zanechali vloni na podzim, jsou v pořádku. Lewis ho odměnil za prokázané služby mušketou, stovkou olověných kulek a příslušným množstvím střelného prachu, a dal se do příprav na cestu přes zasněžené pohoří Bitterroot. Kdyby to záleželo jen na něm, vyrazil by do hor během několika dní. Výprava však zůstala mezi Nez Perci skoro celý měsíc. Hlavním důvodem pro tak dlouhé zdržení byla hrozivá bílá masa sněhu, která nejen pokrývala vrcholky pohoří, ale sahala až dolů do podhůří. Vojáci se mezitím bavili vyměňováním osobních předmětů za kamasové hlízy, na něž si jejich žaludky už konečně zvykly, a za poslední kovové nářadí se pokoušeli získat ještě několik dalších koní. Že výprava byla tak říkajíc „na dně“, potvrzuje Lewisovo rozhodnutí nabídnout na výměnu dokonce i kovové knoflíky z uniforem, které přežily cestu k Pacifiku. Clark vzal na sebe úlohu felčara a celkem úspěšně léčil různé záněty pomocí parní lázně. Platit se nechal sušeným masem, takže koncem třetího týdne měli všichni k dispozici dost jídla pro přechod horského hřebenu.

Lewis v téže době navštívil náčelníka Twisted Hair, oznámil mu, že výprava je připravena na cestu do hor a požádal ho o průvodce. Twisted Hair však jen vrtěl hlavou a posunčinou se snažil Lewisovi vysvětlit, že v horách je ještě stále příliš mnoho sněhu, že koně nebudou mít pastvu a prostě, že musí být trpělivý a čekat. Lewis však v táboře Nez Perců už neměl stání. Nejen že ho hnala touha po domově, ale během pobytu u Pacifiku v něm uzrál plán najít prameny řeky Maria. Čtenář si možná vzpomene, že při cestě po horním toku řeky Missouri, krátce před tím, než dorazili k Velkým vodopádům, výprava strávila několik dní zkoumáním soutoku dvou řek. Lewis nakonec správně rozhodl, že jižní rameno je pokračováním Missouri a pravé, které pojmenoval po své sestřenici, vede na sever ke kanadské hranici. Podle tehdejšího zvyku, komukoliv patřila země, na níž se nacházelo ústí nějaké řeky, si mohl dělat nárok na území podél celého toku této řeky. Vzhledem k tomu, že se bude vracet se špatnou zprávou, co se týká suchozemské spojky mezi Missouri a Kolumbií, Lewis se těšil nadějí, že řeka Maria pramení nad čtyřicátou osmou rovnoběžkou a tudíž USA si budou moci nárokovat jižní část dnešní Alberty. Jefferson by pochopitelně přijal tento objev s obrovskou radostí a navíc by umlčel politické oponenty, kteří považovali celou cestu za vyhozené peníze. Pod vlivem tohoto plánu oba kapitáni ignorovali varování Nez Perců a 10. června sami, bez průvodců, vyzbrojeni jen bezmeznou sebedůvěrou vyrazili na východ. Každý z členů výpravy měl dva koně. Jednoho jízdního a jednoho nákladního. 15. června dosáhli podhůří a zahájili výstup do hor. Avšak již druhého dne si uvědomili, že pokračovat v cestě by znamenalo katastrofu. V místech, kde si mysleli, že bude pastva pro koně, ležely závěje několik stop hluboké, a i když slehlý sníh zakrýval padlé stromy a koně se v něm nebořili, na druhé straně však také zakrýval stezku, takže hrozilo nebezpečí, že se ztratí. Naštěstí jak Lewis, tak i Clark byli ochotni si přiznat porážku a nařídili návrat zpět do podhůří. Tam se utábořili a Drouillard, doprovázen ještě jedním vojákem, se vypravil zpět k Nez Percům, aby je opět požádal o průvodce. Přestože Lewis nabídl pušku a střelivo jako odměnu, Nez Percové nespěchali. Drouillard se vrátil se třemi mladými Nez Perci teprve až koncem měsíce. 27. června se výprava dala znova na pochod. Tentokrát přechod zasněženého pohoří probíhal poměrně hladce. Počasí bylo příznivé a průvodci nejen znali cestu, ale také věděli, ve kterých místech bude touto dobou tráva pro koně a kde je vhodné místo pro táboření. Šestého dne všichni a bez úrazu dosáhli východní strany a sestoupili do údolí, jímž protéká řeka Bitteroot. Přesto však se nedá říci, že se jednalo o jednoduchou záležitost. Lewis se o tom přesvědčil na vlastní kůži, když jeho kůň uklouzl a oba se skouleli po svahu dolů. Snad jen zázrakem se ani koni, ani jezdci nic nestalo.

Na břehu řeky se potom podle předem dohodnutého plánu výprava rozdělila. Lewis se s devíti muži a sedmnácti koňmi vypravil po trase, kterou mu popsali indiánští průvodci, k Velkým vodopádům na řece Missouri. Jednalo se vlastně o zkratku, nebot´ stezka vedla přímo na východ, zatímco šošónská vesnice, kde si vloni opatřili koně, byla mnohem dál na jihu. Když žádal průvodce, aby s ním šli až k vodopádům, Nez Percové odmítli s poukázáním na to, že to je pro ně příliš velké riziko. Kdyby narazili po cestě zpět na Hidatse nebo Černonožce, jejich osud by byl zpečetěn. Clark pak se zbytkem mužů zamířil na jih mezi Šošóny a odtamtud k soutoku tří říček (Jefferson, Madison a Gallatin), jejichž vody tvoří řeku Missouri. Tam měl seržant Ordway s ještě dalšími šesti muži vykopat zakopané kánoe a pokračovat v cestě po Missouri až k ústí řeky Maria a spojit se s Lewisem. Clarkovým úkolem bylo dosáhnout řeku Yellowstone, jež se nachází od výše zmíněného soutoku asi padesát mil na východ, zhotovit kánoe a poté prozkoumat celou řeku až do míst, kde se vlévá do Missouri. Tam se měly všechny tři skupiny sejít. Čtenáře, který není obeznámen se zeměpisem této oblasti, bude jistě zajímat, že se jednalo o „štreku“ skoro tisíc mil dlouhou. Mnoho dnešních historiků považuje rozdělení „Průzkumného oddílu“ na tři zeslabené skupiny za zcela neospravedlnitelné. V neznámém terénu, za přítomnosti indiánských kmenů, o jejichž mírumilovnosti existovaly značné pochybnosti, tento krok znamenal vystavit všechny členy výpravy zbytečnému nebezpečí. Avšak tenkrát byli oba kapitáni přesvědčeni, že riziko, které podstupují, bude mnohonásobně vyváženo nově získanými informacemi. Lewis dorazil k řece Missouri v polovině července. Z jeho poznámek se dá usoudit, že všichni muži radostně uvítali návrat na prérii, zejména když střelili prvního bizona a hodovali na št´avnatém hovězím, jejich nadšení neznalo mezí. Navíc vědomí, že cesta domů je otevřená, že proud řeky je bude ted´ rychle unášet k civilizaci, jim dodávalo nebývalé energie. Z tohoto stavu euforie však byli drsně vyburcováni ráno, 13. července, když zjistili, že sedm koní je pryč. Podle stop nebylo nejmenších pochyb, že je v noci odehnala tlupa Indiánů. Lewis s největší pravděpodobností proklel rudochy, kteří měli tuto krádež na svědomí, a aniž by se tímto nezdarem nechal odradit, pokračoval v cestě k vodopádům. Tam opět rozdělil muže na dvě skupiny. Sám se dvěma bratry Fieldovými a Drouillardem se vydal k řece Maria na území obydlené Černonožci a zbývajících šest mužů dostalo za úkol vykopat obě pirogy a olověné krabice se střelným prachem, přenést všechen náklad na druhou stranu vodopádů a čekat na Lewise u ústí řeky Maria.

Průzkum řeky však nepřinesl očekávané výsledky. Po několika dnech cesty se koryto mělké říčky stočilo na západ k vodnímu předělu, což znamenalo konec Lewisovým nadějím, že prameny řeky Maria jsou na kanadském území. Necelých dvacet mil od míst, kde se dnes nachází světoznámý Glacier National Park, se Lewis rozhodl strávit několik dní. Tábor pojmenoval Disappointment (Zklamání - čtenář si jistě domyslí proč), pokud byla jasná obloha prováděl zeměpisná měření a 26. července se vydal na cestu zpět. Toho dne skupina dosáhla nevelké říčky, přitékající z jihozápadu (Two Medicine River). Lewis a Fieldovi bratři jeli podél vyvýšeného břehu a Drouillard kráčel napřed podle vody v domnění, že se mu podaří ulovit srnu. Kolem poledne spatřili asi ve vzdálenosti jedné míle stádo koní. Lewis vytáhl dalekohled, přiložil jej k očím a mezi pobíhajícími koňmi zahlédl osm mladých Indiánů, kteří soustředěně sledovali muže na břehu potoka. Pak jeden z nich skočil na koně a tryskem se rozjel k mužům na návrší. Na útěk nebylo pomyšlení; Indiáni měli mnohem lepší koně a Drouillard by dole u potoka neměl tu nejmenší šanci. Lewis pokynul Josephu Fieldovi, aby rozvinul vlajku, a pomalu se všichni tři blížili Indiánovi vstříc. Když byli od něho vzdáleni necelých sto yardů, Lewis dal oběma bratrům znamení, aby se zastavili. Sám potom dojel až k němu, sesednul a podal mu ruku. Indián učinil totéž a posunky se zeptal Lewise, jestli má tabák. Napětí pominulo. Lewis přikývl a po chvíli Indiáni a Američané seděli společně v narychlo postaveném típí zahaleni v oblacích tabákového kouře. Během posunkové „diskuse“ Lewis zjistil, že to jsou opravdu Černonožci, a že jejich vesnice je od tohoto místa vzdálena asi jeden den cesty. Přestože Nez Percové Lewise varovali a důrazně mu kladli na srdce, aby si s nimi nic nezačínal, kapitánovi to nedalo a pustil se do své obvyklé indiánské diplomacie. Přitom se však dopustil závažné chyby. Zmínil se o tom, že ostatní indiánské kmeny, jmenovitě Šošóni, Nez Percové a někteří Siouxové (všechno nepřátelé Černonožců) jsou ochotni se zapojit do obchodu s Američany. Tato nová aliance by ovšem znamenala pro Černonožce ztrátu výsadního postavení, které jim zajišt´oval pravidelný přísun střelných zbraní z Kanady.

Noc strávili všichni ve společném táboře. Kránu Lewise probudil Drouillardův výkřik: „Ksakru! Pust´ tu flintu!“ Události se pak odehrály závratným tempem. Dva Indiáni prchali se čtyřmi puškami a další dva se pokoušeli odehnat koně. Lewis se za nimi pohotově rozeběhl s jezdeckou pistolí v ruce a bratři Fieldovi s obnaženými noži. Pak třeskla rána a Lewisovi kolem hlavy zasvištěla kulka. Lewis přizvedl pistoli, zamířil na bojovníka, který vystřelil, a stiskl kohoutek. Indián padl k zemi s prostřeleným břichem. Další Černonožec, který svíral v ruce pušky bratrů Fieldových, neutíkal dost rychle. Reubin Field ho několika skoky dostihl a pohroužil mu do prsou svůj lovecký nůž až po střenku. Černonožci viděli, že je zle a dali se na ústup. Američané však nemarnili čas dlouhými úvahami nad tím, co stalo. Sehnali rychle koně, luky, šípy, štíty a některé maličkosti, které zbyly po věrolomných Indiánech, spálili, a poté se ostrým klusem rozjeli na jih. Bez přestávky ujeli šedesát tři mil. Pak nechali koně odpočinout a napást a pokračovali v jízdě. Než se úplně setmělo střelili bizona, najedli se a opět na koně. Teprve až ve dvě ráno se zastavili, aby se trochu prospali a za rozbřesku už zase sedlali. Jak bratři Fieldovi, tak i Drouillard chtěli odpočinek ještě trochu prodloužit, avšak stačilo, aby jim Lewis připomněl, že tlupa Černonožců dychtících po pomstě jim je s největší pravděpodobností v patách, a i když ztěžka, přece jen se vyšplhali do sedla a pobídli koně. Po dvou hodinách jízdy dorazili k Missouri a tam náhle zaslechli rány z pušek. Rozjeli se směrem, odkud přicházely výstřely, a zakrátko nato spatřili na hladině řeky kánoe a pirogy, a na břehu muže ze skupiny seržanta Ordwaye s šesti vojáky, které zanechali u Velkých vodopádů. Netřeba říkat, že setkání bylo nadmíru radostné, nebot´ v případě, že by se Indiánům podařilo je dostihnout, šestnáct mužů bylo schopno se mnohem lépe bránit než čtyři. Přesto však Lewis nechtěl nic riskovat. Pod dojmem zprávy o konfliktu s Černonožci muži naložili kánoe, koně pustili, aby se postarali sami o sebe, a urychleně pokračovali v cestě po proudu Missouri. Teprve až večer, když už byli přesvědčeni, že jsou mimo území Černonožců, zastavili u jižního břehu a postavili tábor.
7. srpna Lewis dosáhl ústí řeky Yellowstone, místa, kde se měl setkat s Clarkem. Přijeli však pozdě. Místo Clarka našli jen vzkaz, že tu byl asi před týdnem, ale kvůli nedostatku zvěře a mrakům komárů se rozhodl pokračovat v cestě. Nezbylo nic jiného, než se opět posadit do kánoí a zabořit pádla do vln Missouri. Lewisovi se nepodařilo dostihnout Clarka ani během několika příštích dnů. 11. srpna pak došlo k incidentu, o kterém se ve většině pojednání o této historické cestě taktně mlčí. Ráno Lewis a další voják, jistý Cruzatte, zahlédli na břehu mezi křovisky jelena. Rychle přirazili ke břehu a s puškami připravenými k výstřelu vběhli do houští. Lewis přizvedl pušku, avšak v témže okamžiku zaduněla rána a Lewis ucítil prudký úder v levé kyčli. Zapotácel se a vykřikl na Cruzatta: „Co děláš! Vždyt´s mě postřelil!“ Cruzatte však neodpověděl. Lewise napadlo, že to mohl být Indián, který zatoužil po skalpu bělocha, a pokud mu to bolest dovolovala, rozeběhl se zpátky ke břehu, aby zalarmoval ostatní muže. Zatímco pod vedením seržanta Ordwaye vojáci prohledávali houštinu, Lewis si prohlížel ránu. Kulka naštěstí nezasáhla kost, proletěla oběma půlkami zadnice a zůstala ležet v kožených kalhotech. Lewis si ránu ošetřil, do otvorů po kulce strčil srolovanou cupaninu, aby se zranění hojilo zevnitř ven, a trpělivě čekal. Po chvíli se všichni vrátili i s Cruzattem. Cruzatte se zapřísahal, že Lewise nepostřelil a že neslyšel, když ho volal, ale nikdo mu nevěřil. Jednak se o něm vědělo, že je krátkozraký, a pak mu Lewis strčil pod nos olověnou kulku ráže .54, kterými se nabíjely vojenské pušky model 1803. Tímto typem ručnice byli vyzbrojeni všichni členové výpravy, a že by ji také vlastnil nějaký Indián, bylo krajně nepravděpodobné.
Na výčitky však nebyl čas. Zřejmě se jednalo o nešt´astnou náhodu, a tak Lewise položili na břicho na dno pirogy a vyrazili za Clarkem. Clarka dostihli až druhého dne kolem poledne. Lewisovo zranění trochu kalilo radost ze shledání, ale jinak setkání bylo ve znamení úlevy, že se obě skupiny sešly plném počtu a bez úhony. 14. srpna příslušníci „Průzkumného oddílu“ spatřili tmavé obrysy mandanských vesnic. Zakrátko poté, kdy vystoupili na břeh, byli vřele uvítáni mnohými Mandany, se kterými strávili předminulou zimu, včetně náčelníka Černého pantera a Shehekea. Zprávy, se kterými je Mandanové přivítali, však nebyly dobré. Došlo k bojům mezi Arikary a Mandany, Hidatsové se opět vydali na válečnou stezku proti Šošónům a zabili několik obyvatel z Cameahwaitovy vesnice. Tetonští Siouxové konali pravidelně nájezdy na Mandany. Jinými slovy všechny přísliby míru a spolupráce se rozplynuly jako sníh na jarním slunci. Veškeré Lewisovo úsilí vytvořit příznivé podmínky pro vytvoření obchodní sítě se proměnilo vniveč. A navíc Černý panter, který byl původně ochotný jet s výpravou do Washingtonu, aby navštívil nového Velkého otce, odmítl. Jako důvod uvedl Siouxe na dolním toku Missouri. Kdyby padl do jejich rukou, již nikdy by ho Mandanové nespatřili živého. Nakonec po velkém domlouvání a příslibu bohaté odměny, druhý náčelník, Sheheke, souhlasil s cestou na východ, ovšem jen za předpokladu, že s ním pojede jeho rodina.

Krátce před odjezdem navštívili Lewise dva trapeři. Jistý Joseph Dickson z Illinois a Forrest Hancock z Missouri. Oba byli obeznámeni se skutečností, že Louisiana už patří Spojeným státům a že expedice vedená kapitány Lewisem a Clarkem provádí průzkum tohoto území. Po delším zdržení se jim podařilo dorazit do Mandanu a nyní jsou připraveni vydat se dál na západ a zahájit komerční činnost v nově objevených oblastech. Dokonce už mají vyhlédnutého průvodce, a sice jednoho z členů výpravy, Johna Coltera. Vojín Colter souhlasí s návratem do hor, ovšem jen v tom případě, že bude oficielně propuštěn z armády. Lewis neměl námitek a tak o několik dní později kánoe s oběma trapery a Johnem Colterem zamířila na západ. Co táhlo hlavou ostatním členům výpravy, kteří stáli na břehu a pozorovali jejich odjezd, je těžké říci. Někteří si jistě mysleli, že je blázen, druzí mu možná v hloubi duše záviděli. Jméno Johna Coltera se pak zapsalo do americké historie nejen jako účastníka výpravy k Pacifiku, ale také jako objevitelé tajuplné oblasti plné gejzírů, horkých pramenů a nebývalých přírodních krás - dnešního Yellowstoneského národního parku. 17. srpna Lewis vyplatil Charbonneaua za jeho služby ($500), a i když Sacagawea nedostala prakticky nic, Clark se nabídl, že si vezme jejího syna, rok a půl starého Jeana Baptista, za vlastního. Sacagawea váhavě slíbila, že možná příští léto, až bude „Pomp“, jak ho všichni členové výpravy nazývali, starší. Téhož dne „Průzkumný oddíl“ opustil pohostinné Mandany. Poslední úsek cesty probíhal poměrně rychle a bez incidentů.

Výprava denně urazila sedmdesát až osmdesát mil a jediné, co ji občas zdrželo, byly skupiny traperů, kteří se chtěli na vlastní oči přesvědčit o onom nesmírném kožešinovém bohatství, o kterém stále častěji psaly noviny v Saint Louis. Oba kapitáni též žíznili po zprávách z domova. Kdo vyhrál volby? Jsou Spojené státy ve válečném konfliktu s Anglií nebo s nějakou jinou zemí? Kdo je velitelem či guvernérem Lousianského území? Trapeři ochotně odpovídali na tyto otázky a poskytovali další zajímavé informace. Jefferson byl opět zvolen prezidentem, louisianským guvernérem byl jmenován generál Wilkinson, španělské dělové čluny střílely na americkou fregatu President nedaleko Algecirasu u španělského pobřeží, britská válečná lod´ Leander vypálila na americkou obchodní lod´ Richard v New Yorkském zálivu a Alexander Hamilton byl zastřelen v souboji Aaronem Burrem. Nejvíce je však pobavily pověsti, které se hojně šířily mezi lidmi, a sice že všichni členové výpravy jsou mrtví, nebo že Španělé je chytili a nyní všichni pracují v dolech jako otroci.

5. září se zastavili u hrobu seržanta Floyda, 9. září minuli ústí řeky Platte a 15. září ústí řeky Kansas. Oblast nekonečných prérií byla definitivně za nimi. Lewisovo zranění se natolik zahojilo, že už mohl bez potíží nejen sedět, ale i chodit. 20. září Clark zanesl do svého deníku: „Nadšení všech členů expedice nezná mezí. Dnes spatřili na břehu krávu, první známku civilizace. Když jsme projížděli podél vesnice La Charette, muži dostali povolení vypálit pozdravnou salvu. Obyvatelé vesnice ji opakovali.“ 22. září přirazili ke břehu a navštívili pevnost Bellefontaine, kterou nechal postavil general Wilkinson v roce 1805 jakožto první americkou pevnost na západ od Mississippi. Velitel pevnosti nadšeně přijal výpravu a oba kapitáni využili této příležitosti, aby oblékli náčelníka Shehekea a jeho rodinu do evropských šatů. Od Saint Louis je dělilo prakticky už jen několik mil. Druhého dne, 23. září 1806, poté co urazili 8 000 mil po vodě a po souši, jedno z největších dobrodružství v rané historii Spojených států skončilo. S jakými pocity vystupovali na břeh u přístaviště se můžeme jen dohadovat. Rozhodně všechny naplňoval vřelý pocit nesmírného úspěchu. Nejen, že byli první, kdo překročili kontinent, kdo spatřili nevýslovnou krásu a majestátnost Skalistých hor, ale z hrstky různorodých jedinců dokázali vytvořit stmelenou a disciplinovanou jednotku, která byla schopna úspěšně čelit jakémukoliv nebezpečí a překonat nepředstavitelné těžkosti. Jistě, onu pověstnou a tak dlouho hledanou cestu na severozápad nenašli, nikoliv však proto, že to bylo nad jejich síly, ale spíše proto, že v místech, kde ji měli hledat, prostě neexistovala.
Pár slov na závěr
Oba kapitáni strávili v Saint Louis asi měsíc. Lewis napsal podrobnou zprávu o cestě pro Jeffersona, ve které s politováním konstatoval, že mezi splavným tokem řeky Missouri a Kolumbie existuje vzdálenost 340 mil, z nichž 160 vede přes pohoří pokryté věčným sněhem. Pak vyřídil ještě některé finanční záležitosti, postaral se o vyplacení zálohy na budoucí odměnu pro vojáky, kteří se zúčastnili expedice, rozeslal několik informativních článků pro noviny a společně s Clarkem se vydal na východ. Oba mířili do Virgínie. Clark za budoucí nevěstou a Lewis ve společnosti mandanského náčelníka Shehekea do Monticella. Uvítání, kterého se Lewisovi dostalo, bylo popravdě hodno skutečného hrdiny. Na jeho počest se konaly plesy, Filosofická společnost ve Philadelphii ho ochotně přijala za svého člena a Kongres schválil odměnu 320 akrů a dvojitý žold pro prosté vojáky, a jak pro Clarka, tak i pro Lewise pozemky o výměře 1600 akrů. Nejvyšší pocty se však dostalo oběma kapitánům, když Jefferson jmenoval Lewise guvernérem Louisianského území a Clarka superintendatem pro indiánské záležitosti a brigádním generálem milice.

Na jaře roku 1807 se Clark oženil s jistou Julií Hancockovou a vrátil se do Saint Louis, aby se ujal nového úřadu a také aby dopravil náčelníka Shehekea a jeho rodinu zpět do Mandanu. Lewis mezitím učinil první kroky k vydání deníku, na který dychtivě čekal nejen Jefferson, ale veškerá tehdejší vzdělaná Amerika. Zajel do Philadelphie a tam oznámil, že kompletní výtisk se bude skládat ze tří dílů, a sice první díl bude popis cesty, druhý díl vědecké údaje a měření, a třetí díl mapy. Za tímto účelem najal grafika, předal příslušná data odborníkům z Filozofické společnosti a vydáním celého souboru pověřil nakladatele Johna Conrada. Z neznámého důvodu však nenajal editora, který by sjednotil a upravil první část. Na podzim se pak vrátil na rodnou plantáž v Albemarleském okrese a tam se ucházel o ruku jisté Letitie Breckenridgové, avšak bez velkého úspěchu. Letitia zřejmě neměla zájem se provdat za muže, se kterým by pak musela strávit léta v pustině a nakonec si vzala Roberta Gamblea, bohatého virginského plantážníka.

Lewis dorazil do Saint Louis v březnu příštího roku plný energie a elánu. Jako většina tehdejších vládních úředníků nemínil však stát stranou a dívat se, jak se podnikaví lidé obohacují na nově získaném území. A vzhledem k tomu, že v tehdejší době existovaly dva hlavní zdroje příjmů, bud´ spekulace s půdou, a nebo investice do obchodu s kožešinami, rozhodl se zainvestovat do obou. Nejdříve zakoupil 5 000 akrů půdy a pak se stal tichým společníkem nedávno založené Missourské kožešinové společnosti (Missouri River Fur Company). Ve svých grandiózních plánech však nepočítal s tím, jak na rostoucí přítomnost bělochů budou reagovat Indiáni. První, kdo odmítl akceptovat svrchovanost Spojených států, byli Osageové. V praxi to znamenalo nájezdy na osadníky a čluny s trapery plujícími po Missouri. Následkem toho Missourská kožešinová společnost existovala jen na papíře a její zisky byly nulové. Lewis jakožto mladý a ctižádostivý guvernér, jehož investice byly ohroženy, se dlouho nerozpakoval a rozhodl se pro vojenské řešení tohoto problému. K tomu ovšem potřeboval muškety a střelivo, které mohlo dodat jen ministerstvo obrany ve Washingtonu. Ve Washingtonu, ovšem představa válečného konfliktu v nekonečné pustině Louisianského území byla naprosto nepřijatelná, nebot´ den ode dne narůstalo nebezpečí, že se Spojené státy dostanou do války s Anglií. Navíc novopečený guvernér se stále dožadoval více peněz, avšak jejich zúčtovaní, či pravidelné zprávy, které měly informovat americkou vládu o současné situaci v Saint Louis, nepřicházely. V létě téhož roku sám Jefferson poslal Lewisovi dopis, ve kterém se dožadoval podrobnějších zpráv, zejména co se týče vydání deníku, avšak neobdržel od něho ani řádek. V mezidobí se Lewis dostal mezi dva politické a vzájemně neslučitelné zájmy. Saint Louisští obchodníci viděli budoucnost v obchodu s kožešinami, kdežto vláda ve Washingtonu chtěla rozšířit osídlování nového území. Neslučitelné proto, že rostoucí přítomnost bílých osadníků zvyšovala bojechtivost Indiánů, jejichž přátelský vztah k bělochům byl základní podmínkou pro úspěšný obchod. Lewis nakonec dal přednost osobnímu zájmu a přidal se na stranu obchodníků. Tímto krokem si však způsobil celou řadu nepřátel, zejména v osobě Fredericka Batese, sekretáře pro Louisianské území, kterého též jmenoval prezident Jefferson. Bates byl stoupencem osídlování a pravidelně si ve zprávách do Washingtonu stěžoval na Lewise, že nejen podporuje opačnou politiku, ale navíc ho jakožto skutečného zástupce guvernéra ignoruje a pokud je Lewis nepřítomen, pověřuje výkonem guvernérských povinností svého přítele Clarka.

Na jaře roku 1809 Lewis učinil závažnou chybu. Když Indiáni z kmene Osage podepsali novou smlouvu a výměnou za kompletní kovárnu slíbili zakopat válečnou sekeru, Missourská kožešinová společnost zorganizovala výpravu k řece Yellowstone. Účelem této expedice bylo jednak konečně dopravit náčelníka Shehekea zpět do Mandanu a jednak dopravit větší množství traperů do oblasti bohaté na srstnatou zvěř. Velením tohoto polovojenského projektu byl pověřen Lewisův starý známý Pierre Chouteau. Lewis mu pod záminkou nákladů na dopravení Shehekea vyplatil z vládních peněz 2 450 dolarů, z nichž značný obnos měl být použit pro nákup darů pro Indiány a střelivo. Pod vlivem zpráv, že Siouxové nemíní pustit výpravu na své území, Chouteau kromě peněz také obdržel od Lewise příkaz tvrdě potlačit jakýkoliv odpor ze strany indiánského obyvatelstva. Reakce Washingtonu nenechala na sebe dlouho čekat. Začátkem srpna ministerstvo obrany a financí odmítlo proplatit výše zmíněnou částku. Toto rozhodnutí mělo ovšem dalekosáhlé následky. Lewisovi, který byl již ted´ poměrně hodně zadlužen, místní finanční kruhy odmítly další půjčky. Tato situace si pochopitelně vyžadovala radikálního řešení, protože co se týče hotovosti, prakticky každý guvernér byl v této době do značné míry závislý na soukromých zdrojích. Lewis se tedy rozhodl popadnout čerta za rohy. Pojede do Washingtonu a tam tuhle nechutnou záležitost vypere z jedné vody načisto. Když se Clark dozvěděl o jeho úmyslu cestovat na východ, ochotně se k němu přidal, protože ministerstvo obrany mu též dlužilo peníze. Clark však chtěl cestovat po souši, zatímco Lewis měl v úmyslu jet po Mississippi do New Orleansu a odtamtud pokračovat v plavbě lodí až do Washingtonu.

Lewis dorazil k pevnosti Pickering, (dnešní Memphis ve státě Tennessee), v polovině září. Podle výpovědi velitele pevnosti kapitána Gilberta Russella Lewis byl ve velmi špatném stavu. Pod vlivem alkoholu a opiových prášků, které bral na záchvaty malárie, mluvil z cesty a hrozil, že spáchá sebevraždu. Russell mu okamžitě odebral veškerý alkohol a osobní zbraně, zavřel ho v jedné místnosti a povolil přístup jen Lewisovu sluhovi Pernierovi. Po čtrnácti dnech se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že Russell souhlasil s tím, aby se opět vydal na cestu. Díky zprávám z New Orleansu však došlo ke změně trasy. Britské válečné lodě totiž křižovaly podél pobřeží Spojených států, zastavovaly americké brigy a škunery a násilím nutily jejich posádky do služby v anglickém lod´stvu. (Tato praktika nakonec vedla k válce mezi Spojenými státy a Anglií v roce 1812). Vzhledem k tomu, že se v jeho zavazadlech kromě balíčku účtů nacházel též deník o cestě k Pacifiku, Lewis se rozhodl pokračovat v cestě po souši, po staré indiánské stezce, která vedla přes Tennessee na východ. (Čtenář si jistě dovede představit, jaký rozruch by způsobil tento deník, kdyby se dostal Angličanům do rukou.) O tři dny později v doprovodu majora Jamese Neellyho, jeho sluhy a sluhy Perniera Lewis dorazil do indiánské rezervace Chickasaw. Zde cestující strávili dva dny. Nelly později hlásil, že Lewis opět začal pít a chvílemi dělal dojem, že se úplně pomátl. 6. října překročili řeku Tennessee a utábořili se nedaleko dnešního Collinwoodu. Druhého dne ráno však zjistili, že se dva koně zatoulali. Lewis navrhl, že bude pokračovat v cestě, zatímco Neelly a oba sluhové budou hledat koně. Neelly souhlasil, ale Lewis musel slíbit, že na ně bude čekat na první usedlosti, kterou vlastní běloši. Kvečeru se Lewis zastavil u Grinderovy taverny. Majitel nebyl doma, avšak jeho manželka mu ochotně nabídla ubytování. Lewis pojedl, po večeři si zapálil dýmku, posadil se na židli před srubem a pozoroval západ slunce. Kde byl asi myšlenkami? Na Missouri? Mezi Mandany, Šošóny či Nez Perci? Zjevila se mu před očima tisícihlavá stáda bizonů nebo sněhem pokryté hřebeny pohoří Bitterroot? Nebo se snad mučil nevděkem, kterého se mu dostalo od washingtonských byrokratů a dělal si výčitky, že zklamal Jeffersona, člověka, který mu tak důvěřoval?

Po setmění se paní Grinderová nabídla, že mu ustele. Lewis však odmítl s tím, že po návratu od Pacifiku nemůže spát v posteli. Uložil se tedy na podlaze, na bizoní kůži. Oba sluhové se odebrali do nedaleké kůlny, kde měli strávit noc na hromadě slámy. Lewis však nespal. Jak paní Grinderová později vypovídala, chodil po pokoji a rozčileně vykřikoval něco o penězích a o zásluhách. A pak 11. října asi hodinu před rozbřeskem, tavernou zaduněl výstřel. Byl slyšet pád těla a potom třeskla druhá rána. Když přiběhli sluhové, našli Lewise zkrvaveného u vchodu do taverny a na zemi pár soubojových pistolí. První výstřel měl zasáhnout hlavu, avšak kulka jen sklouzla po lebce. Podruhé se střelil do prsou, ale kulka nezasáhlá žádný životně důležitý orgán. Lewis zapřísahal Perniera a Neellova sluhu, at´ ho střelí z pušky, a tak zabrání jeho nepřátelům, aby poskvrnili jeho čest. A pak už jen šeptem pronesl poslední slova: „Nejsem zbabělec, ale v těle mám velkou sílu. Nemůžu umřít.“ Meriwether Lewis, kapitán americké armády a guvernér Louisianského území, který se nesmazatelně zapsal do historie Spojených států, dodýchal krátce po východu slunce.

Jakmile se Clark dozvěděl o Lewisově smrti, okamžitě se rozjel ke Grinderově taverně. Tam zjistil veškeré podrobnosti této tragedie a převzal Lewisova zavazadla včetně deníku a účtů. Nepochybně postál nad hrobem svého přítele, mlčky se s ním rozloučil a pak se vypravil do Washingtonu. Do hlavního města dorazil začátkem prosince. Navštívil ministerstvo obrany a financí, předal jim příslušné dokumenty a pak zamířil do Monticella k Jeffersonovi. Jefferson touto dobou už nejen, že věděl o smrti svého bývalého sekretáře, ale také obdržel dopis od Johna Conrada, philadelphieského nakladatele, který se dožadoval instrukcí ohledně vydání deníku. Na jedné straně měl smlouvu podepsanou Lewisem, avšak na druhé straně od něho neobdržel jedinou stránku, která by byla připravena k vydání. Vzhledem k tomu, že Clarkovi scházela potřebná kvalifikace a Jefferson z osobních důvodů editorskou práci odmítl, Clark se rozjel s deníkem do Philadelphie v naději, že tam najde schopného editora. Během návštěvy pennsylvánské metropole se mu podařilo přesvědčit mladého právníka, šestadvacetiletého Nicholase Biddlea, aby se ujal tohoto projektu. Zakrátko se ukázalo, že lepšího kandidáta nemohl vybrat. Biddle nejen že sjednotil a literárně zpracoval texty, ale také opatřil editora pro vědeckou část deníku. Přesto však konečná verze spatřila světlo světa až v roce 1814. Firma Bradford & Inskeep jej vydala pod názvem „Historie výpravy pod velením kapitána Lewise a Clarka“ (History of the Expedition Under the Command of Captains Lewis and Clark). (Nakladatelství C. & A. Conrad se položilo během války s Anglií v roce 1812). V roce 1904 během stého výročí počátku expedice Reuben Gold Thwaites, člen Wisconsinské historické společnosti, vydal znovu Biddleovu verzi, kterou však rozšířil o deníky, jež si psali někteří příslušníci výpravy (seržanti Ordway a Gass).

Na závěr snad pár slov o ústřední postavě tohoto seriálu Meriwetheru Lewisovi a jeho přínosu Americe. Jaký to byl vlastně člověk? V čem spočívaly jeho zásluhy? Meriwether Lewis byl jako každý z nás produktem své doby a prostředí. Po matce zdědil bystrost a touhu po vědomostech, která se konkrétně projevovala v jeho neobyčejném zájmu o průzkum nových oblastí. Pochopitelně rozsáhlé a současně neznámé prostory na západ od původních třinácti kolonií poskytovaly neomezené možnosti. Konec osmnáctého a začátek devatenáctého století byl ve znamení osvícenectví, což znamenalo, že získávání znalostí všeho druhu se považovalo za nejcennější příspěvek společnosti a společnost tyto lidi odměňovala nejen materielně, ale také náležitou úctou. Meriwether Lewis byl do značné míry tímto trendem motivován a úspěšná cesta k Pacifiku byla pro něho vlastně naplněním smyslu života. Další neméně důležitý faktor, který přispěl k tomuto úspěchu, byly jeho velitelské schopnosti. Lewis, aniž by si to uvědomoval, když dobrovolně vstupoval do armády, měl veškeré předpoklady pro dokonalého velitele. Uměl si získat důvěru podřízených tím, že s nimi sdílel všechny těžkosti, at´ už to byla dřina s pádly nebo přetahování kánoí přes peřeje, v kritických situacích si věděl rady a hlavně ve chvílích beznaděje dokázal povzbudit bezpříkladným optimizmem.

Po otci však zdědil náchylnost k depresi, která přicházela nečekaně a projevovala se různými způsoby. Například skutečnost, že po celou dobu, kdy výprava trávila měsíce u Pacifiku, Lewis nezapsal jediný řádek do deníku a veškeré informace z této doby máme jen díky Clarkovi, se dá přičíst na úkor tohoto mentálního stavu. Stejným způsobem se dá vysvělit nezájem o přípravu deníku k vydání po návratu do Washingtonu a po převzetí úřadu guvernéra Louisianského území. Psychologové mluví o podobném jevu u těhotných žen, které slehnou. Náhle je po všem, cíle je dosaženo a co ted´ ? Tak zvaný postpartum syndrom. Alkohol a opiáty, pomocí kterých bojoval jak se záchvaty malárie, tak i s pravidelnými depresemi, tento stav jen zhoršovaly. Útoky nepřátel pak zřejmě tento proces přivedly k tragickému vyvrcholení.

Jefferson nepřímo též nese vinu na Lewisově předčasné smrti. Jmenování Lewise guvernérem bylo osudnou chybou. Lewis, jak jsme již řekli, byl schopný voják a důstojník. Jako politik ovšem totálně selhal. Prostě nedokázal sladit rozdílné zájmy, naopak stal se jejich obětí. Kdyby Jefferson nechal Lewise ve Washingtonu a dal mu nějakou důležitou funkci na ministerstvu obrany, měl by ho nejen pod dohledem, ale také mohl zajistit včasné vydání deníku.

Lewisův přínos k obohacení znalostí o nově zakoupeném území je bezesporu nesmírný. Zejména informace o indiánském obyvatelstvu a zeměpisné údaje byly začátkem století k nezaplacení. Důležitost informací biologického, geologického a zoologického rázu však značně utrpěla tím, že deník, který je obsahoval, byl vydán dost pozdě, a vzhledem k tomu, že ke skutečnému osídlení tohoto prostoru došlo až o třicet či snad čtyřicet let později, jejich praktické využití bylo minimální. Prakticky až do poloviny minulého století se Siouxům a Černonožcům podařilo zamezit přílivu osadníků a dnešní tak zvaný střední Západ sloužil převážně jen jako průchozí oblast do Kalifornie a Oregonu. I když Lewis a Clark byli přesvědčeni, že po jejich stopách budou moci kráčet stovky či snad tisíce traperů a zálesáků, bohužel se tak nestalo. Teprve až s objevením Jižního průsmyku ve Wyomingu (South Pass) se mohla etablovat Oregonská stezka, po které pak prošlo kolem dvou set tisíc lidí. Netřeba zdůrazňovat, že se jednalo s výjimkou krátkého úseku v Oregonu výlučně o cestu po souši.

A ted´ již opravdu na závěr bych chtěl říci, že rozsah tohoto seriálu mi dovolil popsat jen ty nejdůležitější události a aspekty této historické cesty. Celou řadu méně důležitých informací jsem prostě musel vypustit. Například Lewis sebou vezl kovovou kostru skládacího člunu, kterou chtěl potáhnout jelení nebo bizoní kůží. Člun však stále nabíral vodu, a proto byl ponechán osudu na břehu Missouri. Lewis měl s sebou psa, který se jmenoval Seaman a který úspěšně přežil cestu k Pacifiku a zpět. I když si Jefferson myslel, že celý podnik úspěšně utajil před tehdejšími velmocemi, nejvyšší velitel americké armády, generál James Wilkinson, který „pracoval“ pro Španěly, informoval španělskou vládu a ta vyslala z Mexika několik rot vojáků, aby celou výpravu zajali a dopravili zpět na východ. Na štěstí tyto jednotky operovaly ve střední části Louisiany, zatímco Lewisova výprava byla mnohem dále na sever. A tak bych mohl pokračovat na několika dalších stránkách.

Pro zajímavost mohu ještě dodat, že William Clark se vrátil do Saint Louis, strávil tam zbytek života, a to jednak ve funkci superintendanta pro indiánské záležitosti a v roce 1813 jako guvernér Missourského území. Když se toto území stalo státem (1820), kandidoval opět na úřad guvernéra, avšak zvolen nebyl. Vrátil se tedy do své původní funkce superintendanta a v tomto úřadě zůstal prakticky až do své smrti v roce 1838. William Clark je pohřben v Saint Louis na hřbitově Bellefontaine.

Sacagawea zůstala se svým manželem v Mandanu a o několik let později oba odešli na pevnost Manuel (v dnešní Jižní Dakotě), kterou založila Missourská kožešinová společnost. Zde zemřela 22. prosince 1812, ve věku dvaceti pěti let na následky těžkého porodu. William Clark se ujal jejího sedmiletého syna Jeana Baptista, kterému všichni členové výpravy říkali „Pomp“, a poslal ho do nejlepších škol v Saint Louis. V osmnácti letech Jean Baptiste odjel do Evropy, kde strávil šest let. Po návratu do USA pracoval jak průvodce karavan na Oregonské stezce, traper, zlatokop a soudce. Během zlaté horečky v Montaně opustil Kalifornii, vydal se na sever do nových nalezišt´ zlata, avšak po cestě dostal zápal plic a zemřel 16. května 1866 v Oregonu, v Jordánském údolí, kde je též pochován.

A pokud by se čtenář někdy zatoulal do Tennessee, do blízkosti Nashvillu, může si zajet necelých sedmdesát mil na jihozápad do místa, které se nazývá Hohenwald, a navštívit Lewisův hrob s pomníkem, který se nachází v místech, kde stála Grinderova taverna, v místech, kde tragicky ukončil svůj život Meriwether Lewis, jeden z velkých amerických objevitelů.