ZBRANĚ DIVOKÉHO ZÁPADU

Muži Divokého západu museli denně čelit nejrůznějším nebezpečím. Divoké zvěři, Indiánům, banditům. K tomu potřebovali zbraně a to skvělé zbraně. Zbraně, které se staly součástí legendy. Bez nadsázky můžeme říci, že winchestrovkou, coltem a bowieovým nožem byly psány dějiny Divokého západu. Přesněji řečeno jimi byla utvářena legenda Divokého západu.
Základní zbraní byla tehdy samozřejmě puška. Dalo se jí lovit, nebo udržet útočníky od těla. Pistole nebo revolvery byly dobré jen k boji zblízka. Puška byla nejdůležitější zbraní, bez revolveru člověk mohl v pláních přežít, bez dobré pušky sotva.

Kentucky - rifle

V počátcích osídlování západu se jednalo zejména o proslavené „Kentucky - rifle“. Tyto jednohlavňové předovky (jedná se o zbraně nabíjené ústím hlavně. Do hlavně se zepředu nejprve vsype dávka prachu, potom se vloží ucpávka a nakonec se dovnitř vtlačí střela. Celé se to nabijákem nacpe až na konec hlavně a dokonale upěchuje a utěsní) se vyznačovaly především dlouhou a úzkou hlavní a relativně malou ráží - .45. Byly to pušky překvapivě přesné, na 100 yardů s nimi bylo možné spolehlivě zasáhnout jelena přímo na komoru. Předovky měly samozřejmě ve svém nabíjení obrovský handicap. Nejlepší střelci dokázali zbraň tohoto typu nabít asi za dvacet sekund. Za tuto dobu dokázal Indián, i ze sedla svého mustanga, vystřelit deset šípů.

Revolverová puška Colt

Koncem třicátých let se objevily první Coltovy perkusní (u zbraní s perkusním zámkem se potom na komínek vedoucí z hlavně nasadí zápalka, neboli měděný kalíšek s trochou třaskavé rtuti. Pak už stačí pouze napnout kohout a stisknout spoušť. Tím se uvolní kohout, který udeří na zápalku, jejíž plamen od výbuchu prošlehne do hlavně, kde odpálí nálož prachu a způsobí tak výstřel) revolverové pušky, které se pokoušely tuto nevýhodu odstranit. Vyrobilo se jich jen pár stovek, přesto zaznamenaly omezený úspěch během války na Floridě.

 

Zadovka Sharps Model 1863

Ve čtyřicátých letech vznikly první zadovky. Pušky nabíjené zezadu měly samozřejmě řadu výhod oproti svým zepředu nabíjeným protějškům. Po každém výstřelu nebylo nutné otáčet zbraň ústím hlavně k sobě. Takováto manipulace byla velmi obtížná a obvykle nutila střelce se mimoděk odkrývat. Střelba se navíc, díky použitým jednotným nábojům (většinou papírovým), podstatně zrychlila.
Koncem čtyřicátých let se objevily první zadovky firmy Sharps. Christian Sharps tehdy začal vyrábět vysoce výkonné jednoranné zadovky nabíjené papírovým nábojem. Náboj se vkládal do nábojové komory po sklopení mohutného lučíku u spouště, čímž byl odsunut skluzový závěr. Pozdější vylepšené modely byly navíc vybaveny diskovým automatickým (natažením kohoutu) podavačem roznětek, který posouval kovový pásek se zápalkami.
Po příchodu jednotných kovových nábojů se pochopitelně začaly vyrábět i Sharpsky na toto střelivo. Zbraně této firmy byly na Západě všeobecně oblíbené a v druhé polovině padesátých let byla už firma Sharps jedním z předních amerických výrobců zbraní. Během občanské války byly výrobky Sharps velmi žádané unionistickou armádou. Plukovník Hiram Berdan, velitel proslulého „pluku ostrostřelců“ (Sharpshooters Regiment) např. opatřil svým vojákům větší počet Sharpsek Model 1859 ráže .52 se speciálními dioptrickými mířidly a vyladěnými spouštěmi. Po skončení války začala firma vyrábět velkorážní „bizoní pušky“ v obrovských rážích .49, .50, .52 a dokonce i .60. Nejoblíbenější mezi nimi byla k lovu bizonů používaná puška ráže .50, známá jako „Big Fifty“ (Velká Padesátka). Její přesnost i účinek je legendární - na vzdálenost do tisíce yardů byla považovaná za smrtící. Tyto pušky mají na svědomí více amerických buvolů, než jakákoliv jiná zbraň v historii. Lovci bizonů obvykle vlastnili více pušek, ale, třebaže se později objevili zdatní konkurenti v podobě výrobků firem Ballard a Remington, jednou z nich byla vždy Sharpska.

 

Pistole Volcanic

Kovové náboje byly tehdy velkým pokrokem. Jejich přímými předchůdci byly náboje Waltera Hunta. Jednalo se o beznábojnicové střelivo, tvořené dutou střelou naplněnou střelným prachem, jež byla uzavřena korkovou destičkou s otvorem naplněným třaskavou směsí. Náboj však nebyl dostatečně spolehlivý.
V roce 1849 dostal Hunt patent na opakovačku s trubicovým zásobníkem pod hlavní a s důmyslným, avšak komplikovaným opakovacím mechanismem s pákovým natahováním. Ještě téhož roku vylepšil tento mechanismus Lewis Jennings z New Yorku a svá zlepšení si také nechal patentovat. Další patenty na zlepšení Huntovy konstrukce byly vydány v letech 1851 a 1854 a zněly na jména pánů Horace Smithe a Daniela B. Wessona.
Tito dva muži spolu založili v roce 1852 malou zbrojní dílnu v Norwichi ve státě Connecticut. V roce 1854 získali na výstavě v Baltimore zlatou medaili za první opravdu funkční zbraň schopnou střelby jednotnými náboji. V červnu 1855 se Smith a Wesson rozhodli prodat svůj podnik skupině obchodníků, kteří se později proslavili pod názvem Volcanic Repeating Arms Company. Společnost sídlila v New Havenu, Connecticut a začala vyrábět opakovací pušky a pistole systému Smith & Wesson na Huntovo střelivo v rážích .30, .38 a .44. Zbraně Volcanic si získaly jistou omezenou popularitu. V roce 1857 provedl plukovník Charles Hay se zbraněmi Volcanic náročné zkoušky. Byl vynikajícím střelcem a s puškou Volcanic dokázal zasáhnout osmipalcový terč na vzdálenost 300 yardů, přičemž devět střel bylo uvnitř terče a dvě přímo ve středu. Pistolí Volcanic potom zasáhl střed terče vzdáleného 100 yardů.

Henry M 1860

Jedním z podílníků firmy Volcanic byl i tehdy neznámý Oliver F. Winchester. Firma se však v roce 1857 ocitla v likvidaci. Oliver Winchester byl výrobce košil a zdatný obchodník, nikoliv však zbrojíř. Pušku nezkonstruoval nikdy, včas ale rozpoznal, že spíše než manžetové knoflíčky se na trhu žádají spolehlivé zbraně a začal tedy podnikat v tomto oboru. Založil svůj nový podnik nazvaný New Haven Arms Co. Podnik však nezačal dobře a zakrátko také neměl daleko k úpadku. Naštěstí ale v tomto podniku pracoval sice naprosto neschopný obchodník, avšak vynikající puškař a velmi zdatný mechanik Benjamin Tyler Henry.
Henry vyvinul nový jednotný náboj s měděnou nábojnicí a okrajovým zápalem. Podobný náboj si sice nechal patentovat v roce 1855 Rollin White, ale Henryho náboj měl větší ráži - .44 a proto byl také Henrymu roku 1858 udělen patent. Henry pak pro nový náboj poněkud přepracoval pušku Volcanic a roku 1860 dostal na novou zbraň patent. Tak vznikla legendární henryovka. O této pušce se rozhodně nedá říci, že by zaplavila americký západ (nevyrobilo se jich mnoho přes 10 000 kusů), ale s počátkem občanské války si našla cestu do unionistické armády. Zakrátko si získala nedobrou pověst mezi vojáky Konfederace a později i mezi Indiány. Začaly se rozšiřovat pověsti o jejích fantastických výkonech a vojáci Jihu mezi sebou o henryovce hovořili jako o „zatracené yankeeské pušce, která se nabije v neděli a střílí celý týden“.

Spencer M 1860

Byla to bezpochyby pozoruhodná zbraň. Trubicový zásobník na 16 nábojů se plnil zepředu od ústí hlavně, po odšroubování zátky a vyjmutí tlačné pružiny. Potom pružina zásobníku tlačila náboje směrem k závěru, který střelec ovládal nabíjecí pákou v jejímž oku měl prsty pravé ruky. Stlačením páky dolů se závěr odsunul dozadu, přičemž napnul bicí kohout, vyhodil okénkem na hřbetě pušky vypálenou nábojnici a podal nový náboj ze zásobníku. Pohybem pákou nahoru se náboj zasunul do hlavně a uzamčel se závěr. Při armádních zkouškách roku 1862 vypálila henryovka za 340 sekund 120 ran (plnění zásobníku započítáno). To byl proti předovkám pochopitelně vynikající výsledek. Náboj .44 Henry měl navíc velmi slušný výkon, když se střelou o hmotnosti 216 gránů a náplní 25 gránů černého prachu, dosahovala střela úsťové rychlosti kolem 350 ms-1. Střela se při zkouškách zaryla pět palců hluboko do dřevěného terče vzdáleného 400 yardů. Zbraň měla pochopitelně také své nedostatky. Těmi hlavními byl choulostivý zásobník a často se lámající vytahovač nábojnic. Navíc nebyla právě levná - v roce 1862 byla nabízena za 42 dolarů a náboje 10 dolarů za tisícovku kusů.
Také roku 1860, ale o pár týdnů dříve než Henry získal patent na svou pušku a náboj Christopher Miner Spencer. Byla to také opakovačka s pákovým mechanismem, který ovšem pracoval na zcela odlišném principu než systém Henry, protože tato puška měla trubicový zásobník na sedm nábojů v pažbě a směr podávání střeliva byl tudíž opačný. Kohout navíc musel střelec po každém nabití obsluhovat ručně. Zbraň byla zajímavá především možností vyjmout trubicový zásobník v pažbě a tudíž i možností měnit plné zásobníky za prázdné. Tato operace trvala jen několik sekund. Kvality spencerovky byly nesporné a armáda Severu jich nakoupila celkem 90 000 kusů.
Podle zprávy brigádního generála Jamese W. Ripleyho, náčelníka zkušební komise Ministerstva války v roce 1864, byly pušky Spencer „nejlevnější, nejodolnější a nejefektivnější“ z mnoha zbraní, které tehdy armáda Unie používala. To, co spencerovka postrádala ve srovnání s henryovkou v kapacitě zásobníku, vynahradila svojí nízkou hmotností a rychlejším nabíjením. Náboj .56-56 Spencer byl navíc velmi výkonný. Měl náplň 45 gránů prachu a střela o hmotnosti 350 gránů dosahovala úsťové rychlosti 370 ms-1. Historikové, kteří se dnes pokoušejí odhalit příčiny jižanské porážky v bitvě u Gettysburgu, si jaksi neuvědomují, že elitní seveřanské pluky byly vyzbrojeny právě puškami Spencer a měly tudíž větší palebnou sílu než jejich konfederované protějšky. A přitom tato prostá skutečnost byla jedním z rozhodujících faktorů, jež ovlivnily průběh bitvy.

Winchester M 1866

Úspěch pušek Henry pomohl společnosti New Haven Arms Co. postavit se znovu na nohy. Podnik byl znovu přejmenován, tentokráte na Winchester Repeating Arms Co. Jeho první výrobkem se stala puška Winchester Model 1866 ráže .44 Henry. Z nových pušek zmizelo jméno Henry, zůstalo jen H na dně nábojnic. Model 1866, známý jako Yellow Boy (Žlutý Kluk) podle bronzového pouzdra závěru, byl v podstatě vylepšenou henryovkou.
Byl zlepšen problematický vytahovač nábojnic, zesílen zásobník, který se už navíc neplnil od ústí hlavně, ale nabíjecím okénkem na pravé straně pouzdra závěru podle patentu Nelsona Kinga. Toto tedy byla první winchestrovka. Koncem šedesátých let už ale byly okrajové náboje na ústupu. Dno těchto nábojů musí být totiž dostatečně slabé, aby úder kohoutu odpálil okrajovou zápalku, což limitovalo velikost prachové náplně, protože dno nábojnice muselo tlak výstřelu vydržet. Proto se pozornost výrobců zbraní upřela k novým nábojům se středovým zápalem, které si nechal v USA patentovat plukovník Hiram S. Berdan v roce 1866. U těchto nábojů byla použita oddělená zápalka vlisovaná do pevného dna nábojnice a tudíž bylo možno vyrábět náboje s mnohem větší dávkou prachu než dosud.

 

Winchester M 1873

První winchestrovkou na náboj s středovým zápalem se stal legendární Winchester Model 1873 ráže .44-40. U tohoto modelu bylo bronzové pouzdro závěru nahrazeno ocelovým a byl použit nový náboj .44-40 (střela ráže .44 a prachová náplň 40 gránů).
Právě tato puška prý na Divokém západě pobila více zvěře, více Indiánů a více amerických vojáků v boji s Indiány, než kterákoli jiná.
Sám Buffalo Bill o ní tvrdil, že je to „nejlepší zbraň, jakou kdy používal“. V roce 1875 pak firma Winchester poprvé nabídla zákazníkům toužícím po pušce mimořádných kvalit zbraň nazvanou "jedna z tisíce". Jednalo se o vybraný exemplář - zbraň, u níž při zkušebním nástřelu byl zjištěn mimořádně vynikající výsledek.
Tyto zbraně byly pak většinou vybaveny spouští s napínáčkem a opatřeny nadstandardní povrchovou úpravou, včetně nápisu "jedna z tisíce". Jejich prodejní cena byla dvojnásobná tedy 100 místo 50 dolarů. O něco méně vynikající zbraně byly označovány nápisem "jedna ze sta" a prodávány s příplatkem 20 dolarů. Zbraně "1 z 100" a "1 z 1000" byly v katalozích firmy Winchester nabízeny pouze tři roky, i když prodávány byly i v dalších letech. Důvodem zřejmě bylo, že vedení firmy Winchester usoudilo, že není příliš vhodné zdůrazňovat, že všechny její zbraně nejsou stejně přesné. Celkem bylo zhotoveno 133 winchestrovek vzor 1873 "jedna z tisíce" a 8 exemplářů tohoto vzoru "jedna ze sta". Po druhé světové válce se tyto zbraně staly proslulejšími než v době své výroby a mezi sběrateli patří k nejvíce ceněným puškám americké výroby. V současné době je známá existence 51 pušek vzoru 1873 "jedna z tisíce" a 4 pušek "jedna ze sta". Právě v souvislosti s puškou M 1873 se poprvé objevilo tvrzení, že „winchestrovka byla puška, jež dobyla Západ“, což bylo možná poněkud nadnesené, ale rozhodně to vylepšilo firmě Winchester obchody. O oblibě této pušky svědčí skutečnost, že se Model 1873 ve výrobě udržel až do roku 1919 a bylo vyrobeno celkem 720 610 kusů, což je ohromující číslo u zbraně, která nikdy nebyla zavedena do vojenské výzbroje.

 

Jak jsme již řekli, pušku M 1873 tedy nepřijaly do výzbroje ozbrojené síly USA.
Důvodem byl náboj s příliš malým výkonem. V roce 1874 byly dosavadní pušky Spencer nahrazeny jednorannými zadovkami Springfield velké ráže .45-70. Tento výkonný náboj byl vládou přijat jako služební puškové střelivo a firma Winchester se proto rozhodla upravit na ně svoji opakovačku M 1873. Zbraň v ráži .45-70 byla označena M 1876, ale nezískala si větší popularitu. Do výzbroje ji zavedla pouze Severozápadní jízdní policie.
Opakovačku Winchester Model 1886 zkonstruoval geniální John Moses Browning. Byla vyvinuta pro použití vysoce výkonného střeliva. Nejvýkonnějším nábojem uplatněným u tohoto modelu byl náboj .50-110,). Náboj byl skutečně vysoce výkonný - střela dosahovala úsťové rychlosti 490 ms-1 a úsťové energie 2330 J. Třebaže později se objevily ještě další známé modely jako např. další Browningova konstrukce M 1894, byly v té době pušky typu „lever action“ (běžně používaný termín pro pušky s opakovacím pákovým mechanismem) už na ústupu. Důvod spočíval ve velké délce výkonných nábojů (náboj .50-110 je delší než 2 palce) a tudíž i ve velmi dlouhém chodu závěru a tedy i pohybu napínací páky.

Smith&Wesson Model No.1 1/2

Pušky o nichž jsme dosud hovořili, jsou pochopitelně pouhým zlomkem ze zbraní používaných na Divokém západě. Každá z nich je však svým způsobem významná, a proto jsem ji tu zmínil. Divoký západ je však obecně spojován s pistolníky a jejich nezbytnou rekvizitou - pistolí. Takto byl na Západě označován revolver. Nebylo to tehdy nikterak zavádějící, protože jiné krátké zbraně než revolvery se tenkrát v podstatě nevyráběly. V minulém století se označení „revolver“ příliš nevyskytovalo. Běžněji se zbraním tohoto typu říkalo „revolverová pistole“ nebo jen „pistole“. Zakrátko ale revolver získal novou, ještě známější přezdívku. Začalo se mu říkat kolt.
Hovořit o revolverech Divokého západu samozřejmě neznamená myslet jen na colty, ale přesto musíme Samuelem Coltem, coby duchovním otcem revolveru, začít. Samuel Colt si nechal revolver patentovat v roce 1836. Jednalo se pochopitelně o perkusní zbraň a až do sedmdesátých let firma Colt vyráběla celou škálu perkusních revolverů všech velikostí a ráží (dále tuto problematiku nebudu rozvádět, doporučuji přečíst si jiný můj článek Hříbata na tomto servru).
Objem výroby byl obrovský a colty se staly velmi žádanými a ceněnými výrobky na trhu se zbraněmi.
Zakrátko se ovšem objevili zdatní konkurenti. Pánové Horace Smith a Daniel B. Wesson získali patent mladého Rollina Whitea na kovové jednotné náboje a komory vrtané skrz celý revolverový válec. V roce 1857 začala firma Smith & Wesson vyrábět první revolvery. Byl to typ Smith & Wesson Model No.1 ráže .22. Jednalo se o nevelké sedmiranné revolvery na jednotný náboj s okrajovým zápalem. K nabití se revolver rozvíral na otočném kloubu.
Čelní strana rámu se spolu s hlavní vyklopila směrem vzhůru a válec se potom volně oddělil. Prázdné nábojnice se vyhazovaly o pevnou tyčku pod hlavní. Revolver měl jednočinné spoušťové ústrojí a zaskakovací spoušť bez lučíku. V letech 1859 a 1860 následovaly modely No.1 1/2 a No.2. V podstatě šlo o zbraně stejné konstrukce jako Model No.1, ale byly pětiranné a šestiranné, byly také o něco větší a používaly výkonnější náboj ráže .32.

 

Smith & Wesson Model No. 3 American

Roku 1869 začala společnost Smith & Wesson vyrábět revolvery u nichž se hlaveň nevyklápěla vzhůru, ale sklápěla dolů. Společně s ní se sklopil i válec a hvězdicový vyhazovač potom automaticky provedl hromadné vyhození všech nábojnic najednou. Patenty na toto zařízení získali W. Dodge a C. A. King. První z těchto revolverů byl Smith & Wesson Model No.3 American ráže .44 American, první americký velkorážní revolver na náboj se středovým zápalem.

 

 

 

Smith & Wesson Model No. 3 Russian

V té době byl v Americe na návštěvě ruský car Alexandr. Mimo jiné navštívil i Wild West Show (cirkus o Divokém západě). Toto, a také skutečnost, že s ním po dobu návštěvy bylo zacházeno vpravdě královsky, zřejmě způsobilo, že Rusové se začali zajímat o nákup amerických zbraní pro svoji armádu, která v té době stále ještě používala perkusní zbraně.
Firma S&W od Rusů obdržela zakázku na 250 000 „zlamovacích“ revolverů Model No.3 ovšem s jistými úpravami.
Tou nejdůležitější a pro další vývoj zbraní zásadní se ukázal požadavek na stupňovitý průřez nábojové komory válce a zapuštění střely do nábojnice. Do té doby se takřka výhradně používaly maštěné střely, jejichž průměr byl shodný s průměrem nábojnice, do níž byla zasazena zúžená zadní část střely. To sice usnadňovalo výrobu válců, jejichž komory měly rovnoběžné stěny, naproti tomu střely byly náchylné k poškození a povlak mazadla přitahoval nečistoty. Takto upravené revolvery se začaly vyrábět v roce 1871 a byly označeny Smith & Wesson Model No.3 Russian ráže .44 Russian.
Nový náboj .44 Russian poskytoval přibližně 440 J úsťové energie se střelou o hmotnosti 246 gránů. Na svou dobu se mezi náboji laborovanými černým prachem ukázal jako mimořádně přesný a výkonný. Tyto zlamovací revolvery byly skutečně vynikající a vysoce převyšovaly vše, co v té době mohly nabídnout ostatní firmy. Jejich jedinou nevýhodou byla malá pevnost kloubu, což časem vedlo k rozviklání a ztrátě pevnosti celého systému.

S&W Model Schofield

Počátkem 70. let nastaly pro firmu S&W těžké časy. Patentová ochrana Whiteova nápadu totiž trvala pouhých 15 let, protože vláda rozhodla, že tato doba je dostatečná k tomu, aby firma v klidu vydělala peníze, jež do nápadu investovala. Obvykle se stávalo, že Kongres patentovou ochranu prodloužil, ale v případě S&W to v roce 1870 odmítl přímo prezident USA Ulysses S. Grant. Stalo se tak pravděpodobně proto, že za občanské války byl tehdy ještě generál Grant hrubě nespokojen se způsobem, jakým se firma S&W vyrovnávala se svými povinnostmi ohledně dodávek zbraní, a dokonce ji podezříval ze sabotáže. Ani tento tvrdý úder firmu nepoložil a dále pokračovala ve výrobě revolverů.
V roce 1875 uvedla na trh svůj nový model Smith & Wesson Model Schofield ráže .45. Tento revolver byl upraven (zejména způsob uzamčení rozvíratelného rámu) podle plukovníka americké armády G. W. Schofielda. V roce 1876 firma S&W získala na mezinárodní výroční výstavě ve Filadelfii zlatou medaili za nejlepší armádní revolver v historii. Ironií bylo, že hlavní vládní zakázku na armádní revolver získala firma Colt.

Colt SAA

Armáda Spojených států v roce 1876 uspořádala soutěž nových revolverů od různých firem, jejíž vítěz se měl stát novou služební zbraní.
Přihlášen byl Colt Peacemaker a výrobky firem Smith & Wesson, Remington, Mervin & Hulbert a několik dalších. Třebaže S&W a M&H byly revolvery s hromadným vyhazováním nábojnic a tudíž mnohem rychlejším nabíjením, v soutěži zvítězil Colt Peacemaker zejména díky svojí spolehlivosti, trvanlivosti a odolnosti proti nešetrnému zacházení, jež bylo v armádě tak běžné. Firma Colt tak získala hlavní armádní zakázku (i když ne výluční) a Peacemaker se pod názvem Colt Single Action Army stal základním služebním revolverem.
Od počátku 70. let, když už firmě S&W vypršel Whiteův patent, nic nebránilo ostatním výrobcům vrhnout na trh nové modely a Peacemaker byl jedním z nich. Objevil se v roce 1872 a byl to nejnovější Coltův revolver, tentokrát už na jednotný kovový náboj se středovým zápalem ráže .45 Long Colt. Zakrátko se stal nejoblíbenější a nejrozšířenější zbraní Divokého západu. V mnoha tisících, v nejrůznějších rážích a provedeních, putoval na americký západ a do světa. Měli jej za pasem šerifové, kovbojové, zlatokopové, tuláci, farmáři i lupiči. Používali jej Texas Rangers i U..S. Army. Nosili jej takoví muži jako byli Wyatt Earp nebo generál George Patton. Tento revolver se stal, pro svou spolehlivost a výkonnost, po zásluze legendou.

 

Remington Model 1863

Jedním z poražených účastníků soutěže byl i Remington New Model Army M 1875. Jednalo se o výrobek známé zbrojovky Remington. Tuto zbrojařskou společnost založil roku 1816 Eliphalet Remington Jr. v Ilion Forge ve státě New York. Do konce 50. let se firma značně rozrostla a během občanské války se stala jedním z předních dodavatelů zbraní armádě Severu. Společnost dodávala Unii velké počty perkusních pušek a od roku 1864 vyráběla jednoranné zadovky na kovový náboj s velmi jednoduchým závěrem uzamčeným pomocí kohoutu. Od roku 1863 společnost vyráběla oblíbený perkusní revolver Remington New Model Army Model 1863 ráže .44. Byla to mohutná zbraň, očividně napodobující konstrukci perkusních revolverů Colt.
Na rozdíl od nich se však vyznačovala uzavřeným rámem. Počátkem 70. let začala společnost upravovat tento revolver na kovové náboje, až roku 1875 přišla s revolverem Remington New Model Army Model 1875, jenž byl zkonstruován na náboj .44 Remington. Byla to spolehlivá a oblíbená zbraň, čtyřiačtyřicítka úctyhodných rozměrů.

Jednohlavňový derringer Colt

To byl výčet těch nejznámějších a nejpoužívanějších revolverů. Ortodoxní čtenář rodokapsové literatury by mi ovšem nikdy neodpustil, kdybych se nezmínil o nezbytné výbavě hazardního hráče, o derringeru.
Henry Deringer začal počátkem 40. let vyrábět jedno či dvouranné perkusní pistolky těžkého kalibru určené k boji na nejkratší vzdálenost. Nosily se v náprsních kapsách, botách, dokonce kloboucích, dámy pochybné pověsti je nosily ve zvláštním pouzdře v rozkroku a falešní hráči je údajně měli ukryté v rukávech. V případě potřeby pak jen prudce švihli rukou a zbraň jim vletěla do dlaně. Pistolky deringer byly natolik oblíbené, že byly často kopírovány. Jméno Deringer se stalo natolik slavným, že i jiní výrobci začali takto označovat své kapesní pistolky. Aby však nemohli být žalováni, přidali do jména ještě jedno r. Derringer se tak stalo označením zbraně a nikoliv jménem výrobce. S příchodem kovových nábojů se začaly vyrábět derringery i na tento druh střeliva.
Objevily se zbraně, které měly až čtyři hlavně. Derringery se smutně proslavily při atentátu na prezidenta Abrahama Lincolna, když jeden z nich použil vrah John Wilkes Booth.

Dvouhlavňová brokovnice Colt Model 1878 Hammer

Ještě o jednom druhu zbraně je třeba se zmínit. Jde o brokovnici, tolik oblíbenou kvůli zničujícímu rozptylu sekaného olova. Ačkoliv se to dnes nezdá, byla nejpoužívanější zbraní Divokého západu. Tvořila kupříkladu povinnou výzbroj ozbrojených průvodců dostavníků společnosti Wells & Fargo,
protože zasáhnout pohyblivý cíl z jedoucího nadskakujícího dostavníku kulkou z pušky nebo pistole je možné leda náhodou nebo ve filmu. Brokovnice se vyráběly často v obrovských rážích 10 a pocházely z dílen snad všech zbrojařských společností.

 

Brokovnice Winchester Model 1897

Třebaže dnes, při sledování různých westernů, získáváme dojem, že jedinými zbraněmi Západu byly colty a winchestrovky, skutečnost byla poněkud jiná. Západ byl doslova zaplaven celou řadou výrobků nejrůznějších firem. Všechny tyto zbraně jsou součástí historie Divokého západu. Proto o nich byla řeč.

Springfield

Springfield

Legendární americká zbrojovka SPRINGFIELD ARMORY sídlící ve městě Springfield v jihozápadním cípu státu Massachusets zahájila výrobu zbraní jako první ve Spojených státech a zároveň plnila funkci státního arzenálu. Strategická poloha města na křižovatce hlavních cest a soutoku čtyř řek Connecticut, Westfield, Chicopee a Mill river, neohrozitelná případným námořním útokem s dostatkem kvalifikovaných pracovních sil a dobrým zdrojem vodní energie pro výrobu, byla vhodným místem pro skladiště zbraní. V roce 1777 tady šikovné ruce zbrojířů právě vzniklého státu začaly v manufaktuře vyrábět děla pro potřeby bojujících kolonistů ve válce za nezávislost proti Velké Británii. Od roku 1780 sloužilo zařízení jako hlavní sklad munice a zbraní. Konflikt v roce 1786, kdy se skladu pokusila neúspěšně zmocnit skupina zchudlých zemědělců kolem Daniela Shayse označovaných možná nesprávně jako banda desperátů, vedl k upevnění centrální moci, protože vyšší vrstvy obyvatelstva dostaly z strach z lidového povstání a iniciovaly změny ve federální ústavě. V roce 1794 rozhodla federální vláda o zahájení výroby mušket v takovém objemu, aby Spojené státy nebyly závislé na dodávkách zbraní ze zahraničí. Springfield byl vybrán spolu s Harperś Ferry v Západní Virginii také jako oficiální federální zbrojnice. Vlastní výroba zbraní začala v roce 1795 produkcí 220 křesadlových mušket.

Na počátku 19. století byla zbrojovka ve Springfieldu centrem výroby,vývoje a novinek v oblasti zbrojařské výroby. V roce 1815 plukovník Roswell Lee zavedl spoustu manažerských praktik, které se v podstatě používají v běžné praxi dodneška. O čtyři roky později vyvinul Thomas Blanchard speciální soustruh umožňující masovou konzistentní výrobu. I nekvalifikovaní dělníci byli rázem schopni vyrábět rychle a přesně velké množství součástek. Kolem roku 1840 se začal uplatňovat koncept montážních linek. Hromadná výroba skutečně zaměnitelných dílů kladla větší důraz na větší využívání strojů, kontrolu kvality, zlepšení měření a dělbu práce. Ještě před začátkem občanské války došlo ke zničení zbrojovky v Harperś Ferry a Springfield tak zůstává jedinou federální zbrojnicí.

 

Springfield model 1865

 

Po skončení občanské války v roce 1865 byl vrchní zbrojmistr Erskine S. Allin požádán, aby přestavěl pět tisíc kusů mušket vzor 1861 na zbraně s novým typem závěru, které byly po přestavbě označeny jako model 1865. Po náročných testech prototypů byl Allinův patent shledán jako nejúspornější a nejjednodušší varianta. Patent č. 49959 byl udělen Allinovi 19. září 1865. Přestavba spočívala v uříznutí zadní části hlavně perkusní pušky a montáži kloubu, na který se upevnil masívní ocelový blok. Klapkový závěr upevněný v přední části na čepu se odklápěl směrem nahoru. Součástí klapkového závěru byl úderník, jenž vzadu vyčníval ze závěru ven a ponechaný původní kohout z perkusní zbraně udeřil na jeho zadní konec. Při procesu nabíjení se nejprve kohout natáhl na pojistný ozub , odpružená západka uzamčení závěru se uvolnila a bylo možné závěr otevřít. Zasunul se ručně kovový náboj, závěrová část v podobě padacích dveří ( odtud název Trapdoor )se vrátila zpět dolů a zbraň byla uzavřena. Natažením kohoutu do zadní polohy, byla karabina připravena k výstřelu. Po výstřelu se závěr opět otevřel, čímž byl uveden do činnosti vytahovač a prázdná nábojnice byla vyražena ven.

Náklady na přestavbu jednoho kusu muškety činily 5 dolarů, což znamenalo velmi významnou úsporu v porovnání s cenou nové zbraně, která činila něco kolem dvaceti dolarů za kus. Model 1865 byl však velmi záhy zastaralý z několika důvodů. Zbraň byla komorována pro ráži . 58 náboje s okrajovým zápalem, který byl velmi brzy nahrazen modernějším typem střeliva. Ukázalo se, že celková délka zbraně 56 palců s hlavní s třemi hlavňovými objímkami v délce 37,7 palců ( délka v otvoru ) je příliš dlouhá a malé součástky závěrového mechanismu při běžném používání nedosahují příliš dlouhé životnosti. Většina kusů tohoto prvního Allinova konverzního modelu skončilo kolem roku 1870 v rukou amerických obchodníků se zbraněmi, kteří využívali zvýšené poptávky na začátku sedmdesátých let a prodávali zbraně osadníkům.

Známější byl vylepšený model Springfield model U.S Army 1866 také zkráceně označený jako „second Allin“( druhý Allin ), vyráběný ve třech verzích. Produkce druhého modelu započala výrobou první verze označené jednoduše Model 1866 Rifle v prvním čtvrtletí roku 1867. Během dvou let produkce bylo vyrobeno 52 000 kusů, z nichž zhruba polovina skončila v rukou vojáků prusko – francouzské války v Evropě a zbylých asi 26 000 zbraní zůstalo v USA. Standartní celková délka druhého Allinova konverzního modelu první verze zbraně je o něco kratší než u modelu 1865 a činí 55 15/16 palce ( 1421 mm ), přičemž délka hlavně je zkrácena na 36,6 palce. Váha zbraně je 3730 gramů. Průměr hlavně je 0.772 až 0.778 palce. Počet hlavňových objímek je nezměněn, tudíž zůstávají v počtu tří, vzdálených od sebe 11 a 1/16 palce. K podstatné změně dochází u druhu střeliva. Model 1866 používá náboje 50-70. Náboje v této ráži jsou vyrobeny z mosazi, mají středový zápal a velká energie jinak pomalého náboje je způsobena vyšší váhou olověné střely. Velmi vhodné jsou zejména k lovu velké severoamerické zvěře jako jsou medvědi, bizoni, losi a další.

Při renovaci těchto modelů bylo v letech 1870 až 1871 zjištěno, že zhruba 1500 kusů má prasklé nebo jinak poškozené ústí hlavně. Tyto hlavně bylo nutné zkrátit asi o čtyři palce a vznikla tak druhá verze zvaná Model 1866 Short Rifle.

Pro americkou vojenskou akademii ve West Pointu bylo v letech 1867 až 1868 vyrobeno celkem 424 kusů zkrácených modelů nazvaných Model 1866 Cadet Rifle. Do samotné akademie bylo nakonec dodáno zhruba 300 kusů. Zbraně měly sice stejnou ráži, ovšem problematické se ukázalo zeštíhlené pažbení, které nedokázalo odolat poněkud hrubšímu zacházení ze strany kadetů během výcviku a další problémy byly také s připevněním mušky na zkrácené hlavni. Zbraně byly nakonec odeslány k renovaci a následně po ní poslány do školy kadetů v Kentucky. West Point obdržel nový typ pušek nazvaný Model 1869 Cadet Rifles.

První vojenská puška systému bleskové akce vyrobená v této zbrojovce – Ward Burton Bolt Action model 1870 byla produkována ve dvou časových úsecích. První výrobní série čítající tisícovku kusů od října 1870 do března 1871. Tyto zbraně představovaly model 1870 Americká armáda zakoupila na zkoušku 1011 kusů pušek a 316 karabin, ale zbraň neoslnila a výsledky testů vedly v podstatě k ukončení její výroby. Pestrá paleta zbraní nejrůznějších výrobců a ráží tedy dál komplikovala život v americké armádě a způsobovala problémy se zásobováním municí. Nutnost sjednotit výzbroj a vybrat vhodnou zbraň rozhýbala politicko-vojenskou mašinérii k horečné činnosti.

Kongres USA tak 6. června 1872 posvětil výběrové řízení, jehož účelem bylo zvolit zbraň s vhodným závěrovým systémem . Rada důstojníků vybírala v roce 1873 při úředních zkouškách celkově z 89 pušek a karabin. Zbraně byly testovány na účinnost a rychlost střelby, efektivní dostřel,odolnost při drsnějším zacházení, střelbu v obtížných podmínkách, přesnost zásahů, použití vadných nábojů a také účinky vlhka,rzi, prachu a bláta Z množství zahraničních a domácích zbraní se do užšího výběrového kola dostaly čtyři : Remington Rolling Block, Springfield 1871 Ward Burton Bolt-Action rifle, Springfield 1873 Trapdoor a Sharps. Mezi zajímavosti jistě patří i fakt, že členem výběrové komise byl Marcus Reno, který přežil bitvu u Little Big Hornu. Vítězem náročných testů se stává

Springfield 1873 Trapdoor.

 

Karabina Springfield model 1873 Trapdoor

 

Přestože stovky Indiánů té doby – potencionálních nepřátel, na jejichž území se právě valí bílá vlna a lze tudíž očekávat kontakt s armádou, jsou vyzbrojeny opakovačkami, armáda je rozhodnuta zvolit pro své vojáky ryze jednorannou dlouhou palnou zbraň. Zastavovací efekt a dopadová energie nábojů 44-40 do opakovaček je prý pro použití v armádě nízká. Musíme si uvědomit, že se stále jedná o revolverový náboj. Winchester sice také zkoušel náboje 45 - 70 Government, ale pro závěr pušek se spodní ovládací pákou byl náboj příliš výkonný. Problém byl také s délkou nábojů, neboť standartní délka nábojů 45 - 70 byla 2,10 palce, což je pro opakovačku příliš mnoho. Armáda ovšem požadovala zbraň s vysokým výkonem a náboj 45 -70 toto kritérium splňuje beze zbytku.To je jedna strana mince. Tou druhou jak už to bývá jsou úspory. Státní pokladna je prázdná a jednoranné zbraně jsou z hlediska spotřeby nábojů jednoznačně tou úspornější variantou. Armádní složky měly rovněž obavy ze zásobování municí. Že špičkový střelec dokáže z pušky Winchester model 1873 vystřelit patnáckrát během patnácti sekund výběrovou komisi vzhledem k možné spotřebě munice v armádních složkách spíše děsí než oslňuje. I přes neoddiskutovatelný fakt, že mnozí vojáci mají do špičkových střelců skutečně daleko. Zkušený střelec je tedy schopen z opakovačky vystřelit úctyhodných šedesát ran za minutu. Kam se hrabe jednoranný Springfield s kadencí střelby 12 až 13 ran za minutu!

Dalším nepřehlédnutelným faktem je nízká cena samotné zbraně. Masívnější konstrukce jednoranného Springfieldu navíc snese i hrubší styl zacházení, který lze v bojových podmínkách očekávat. I tak musí důstojníci, pokud chtějí s mužstvem trénovat střelbu sáhnout v mnoha případech do vlastní kapsy. Do státní zbrojovky Springfield navíc americká vláda investovala nemalé prostředky a E.S. Allin je tedy státním zaměstnancem, čímž odpadla řada poplatků v nemalé výši, kterou by musel státní aparát investovat do soukromého sektoru. Taková je poválečná realita. Jednoranné zbraně měly vojáky naučit šetřit. U Little Big Hornu však byli kavaleristé vystaveni rychlopalbě indiánských bojovníků, používajících opakovačky i když je samozřejmě nedržel v ruce každý Indián. Ty jsou však dle vyjádření komise vzhledem k náročnějšímu mechanismu a méně robustní stavbě náchylné k poruchám a poškození. Spíše však sehrála roli opět vyšší cena těchto zbraní. Navíc ve srovnání s občanskou válkou a počty obětí plus rozsahy bitev v tomto konfliktu, byly srážky s Indiány stále vnímány spíše jako drobné konflikty s malou účastí a měly charakter spíše atrakce než skutečné bitvy.

 

Pěchotní puška Springfield model 1873 Trapdoor

 

Ovšem v rámci objektivity, pokud pomineme kadenci střelby, je Springfield 1873 Trapdoor každopádně kvalitní, robustní, velmi výkonná, přesná a při použití správného střeliva spolehlivá zbraň. Mnozí kavaleristé při obraně Renova kopce jistě ocenili možnost dalekonosné střelby, která udržovala Indiány v dostatečné vzdálenosti. V této situaci by kupříkladu karabina Winchester 1873 ráže 44-40 WCF jistě nemohla poskytnout podobné služby.

Jedná se již o pátý vylepšený Allinův model sytému Trapdoor a zdá se, že vrchní konstruktér již vychytal všechny mouchy v podobě, délky, hmotnosti, ráže, spolehlivosti a funkčnosti systému. Armáda si mne ruce jak pěkně ušetří na zbraních i munici. Právě v nábojích je však v případě použití zbraně u Little Big Hornu zakopaný pes. Plášť náboje 45 - 70 používaný od roku 1873 byl vyroben z mědi. Dno nábojnice bylo mosazné. V zahřátém závěru zbraně však měděný plášť zvětšil objem a zasekl se. Vystřelené nábojnice uvězněné v závěru karabiny museli kavaleristé pracně páčit nožem nebo podobným nástrojem, což uprostřed bitevní vřavy jistě není zrovna příjemný úkol.

Custerově sedmé kavalérii bylo v červenci 1874 vydáno v první zásilce asi 250 karabin prvního modelu Springfield 1873 Trapdoor sériové řady 16000 – 22000. Další zbraně obdrželi kavaleristé mezi listopadem 1874 a březnem 1875 ve druhé zásilce sériové řady 32 000 až 45 000. Jedná se o single-action ( jednočinnou ) karabinu odvozenou z pěchotní pušky Springfield model 1873. Délka hlavně je u karabiny 560 mm ( 22 palců ) a celková délka 1055 mm.

Jen pro srovnání - pěchotní puška měla hlaveň dlouhou 828,7 mm ( 32, 625 palce ), celkovou délku 1317,5 mm ( 51, 875 palce ) a vážila 4200 gramů. Další varianta, kterou byla puška pro kadety měla hlaveň v délce 760 mm.

Váha nenabité karabiny je 3200 gramů. Mířidla karabiny tvoří výškově stavitelné zadní dvanáctipolohové rámečkové hledí. Při vztyčení ocelového rámečku se nahoru a dolů manipuluje s pohyblivým jezdcem. Muška je dlouhá 5/16 palce a je vzdálena 1 1/4 palce od ústí hlavně.

Efektivní dostřel byl stanoven u karabiny na 500 až 600 yardů, což činí 457,2 metrů. Hledí umožňovalo zacílit na maximální vzdálenost 1290 yardů, což je 1179,6 metrů. Zvláštností je fakt, že hledí pěchotní pušky má o sto yardů nižší hranici zacílení, tedy nějakých 1200 yardů. Dobře vycvičení pěšáci bojující v sevřených formacích stříleli ve stoje pro efektivní zásah na individuální cíl na vzdálenost zhruba 300 yardů (274,3 m). Kavaleristé v sedmém jezdeckém regimentu neměli s výjimkou jednotlivců zdaleka takový střelecký výcvik. Bravurně manévrující Indián od mládí téměř srostlý se hřbetem svého poníka byl navíc velmi těžkým cílem a obvykle bylo nutné střílet na kratší vzdálenost, pokud kavalerista stihl vůbec vystřelit.

Karabina má na rozdíl od pěchotní pušky s dvěma ocelovými objímkami jen jednu ocelovou objímku, kterou je hlaveň přichycena k pažbě z ořechového dřeva. Pažba byla poměrně masívní i z důvodu možného použití po vystřílení veškeré munice, kdy mohla plnit funkci jakéhosi kyje, což vojáci v individuálních střetech s Indiány, vyzbrojenými kromě pušek, revolverů, luků a nožů také válečnými palicemi, kyji a tomahawky mnohdy zvláště ocenili.

Model 1873 Trapdoor již není vyráběn konverzní metodou, tedy úpravou zastaralých zbraní, ale je vyráběn z nových dílů. Dříve železné díly, jako např. hlaveň, jsou nahrazeny ocelí a úprava povrchu brynýrováním u mnoha dílů je rovněž novinkou. Je snížena tloušťka zámkové desky a na její hraně chybí úkos. Na zámkové desce je vyrytý nápis - US Springfield 1873. Klapkový závěr zbraně je komorován pro náboje v ráži 45-70 Government se středovým zápalem. Pro snížení účinků zpětného rázu u lehčích a kratších karabin je snížena laborace na 55 grainů černého prachu a Custerova sedmá tak používá lehčí střely ráže 45-55. Charles Albert Varnum ovšem připustil možnost, že mnoho karabin používalo stejně náboje 45-70. Archeologické vykopávky v místě bojiště však tuto tezi vyvracejí.

Úsťová rychlost pěchotní pušky je 1350 stop za sekundu, což je 410 metrů za sekundu. U karabiny je úsťová rychlost menší a je udávána 1100 stop nebo-li 340 m/s. Karabina je opatřena otočným ocelovým kroužkem na levé straně závěru pro uchycení řemenu. Bezpečnostní pojistkou proti nechtěnému vypálení rány je částečně natažený kohout, tedy kohout na prvním ozubu, přičemž lze manipulovat se závěrem, ale nelze vystřelit. Teprve při úplném natažení kohoutu lze vypálit ránu. Hlaveň má průměr 0.73 palce a je vyvrtána s třemi soustřednými drážkami v hloubce 0,005 palce. Během následujících patnácti let prošel model 1873 jen minimálními úpravami a vyráběl se až do roku 1892. Zbraň se používala ještě v americko - španělské válce v roce 1898.

Remington

Remington

Eliphalet Remington II byl původně kovář a farmář narozený 28.10.1793 v Suffieldu ve státě Connecticut rodičům, jejichž kořeny byly v Yorkshiru v Anglii. Jeho otec, který se rovněž jmenoval Eliphalet založil v roce 1800 kovářskou dílnu v Utica ve státě New York, kam se přestěhovali a syn mu v ní od začátku pomáhal. Matka Elizabeth Kilbourn měla v době narození Eliphaleta II 23 let a kromě syna přivedla na svět ještě dceru Susan.12. května 1814 se Eliphalet II oženil s Abigail Paddock se kterou měl tři syny a dvě dcery.Zaměření na výrobu zemědělských strojů se změnilo v roce 1816, kdy Eliphalet II vyrobil svou první zbraň a byla kupodivu velmi kvalitní. S vlastnoručně vyrobenou mušketou s křesadlovým zámkem skončil na závodech ve střelbě na druhém místě a z kováře se velmi rychle stal zdatný puškař a vynálezce. V témže roce se mu také narodil první syn Philo Remington, jemuž o tři roky později ( 12.4.1819 ) přibyl bratr Samuel.V roce1820 už se zbraně od Remingtona začínají šířit po celé Nové Anglii. V roce 1824 přichází na svět první dcera Maria. Bohatý na události je rok 1828. Remington zakládá velkou firmu na výrobu zbraní ve městě Ilion ve státě New York , umírá mu otec a narodil se mu třetí syn Eliphalet III. Smutnou epizodou života je úmrtí jeho ženy Abigail přesně v den svých narozenin 21. srpna 1841. Firma zažívá plný rozkvět v období americko-mexické války a v roce 1847 dodává karabiny Jenks americkému námořnictvu.Jedná se o zbraň kalibru .54 s šesti drážkami ve vývrtu hlavně a celkovou délkou 40 a 3/4 palce. Je téměř celopažbená ( pažba končí 1 a 3/16 palce od ústí hlavně ) a má dvě mosazné hlavňové objímky. Původně ji vyráběla v letech 1841 - 1846 zbrojovka ve Springfieldu na základě smlouvy, kterou uzavřel William Jenks s americkým námořnictvem. V roce 1846 však Jenks uzavírá smlouvu s Remingtonem a ten plní závazky smlouvy na 1000 dodaných kusů.

 

Eliphalet Remington II (1793 - 1861)

autor - neznámý

zdroj - Edwin Wildman ( 1921 ) , Famous Leaders of Industry. Harvard University

 

3.dubna 1855 si nechal patentovat svůj vynález v podobě zcela provrtaných nábojových válců americký puškař Rollin White ( patent č.12648 ). Po vyjednávání s pány Horace Smithem a Danielem Bairem Wessonem se rozhodl svůj patent v roce 1856 odprodat s příslibem 25 centů za každý prodaný kus. Poté co skončil v roce 1857 hlavní Coltův patent na otáčející se válec ovládá výrobu revolverů na jednotný náboj nabíjených do válce zezadu až do vypršení patentu, které je spojeno s datem 3. dubna 1869 právě firma Smith&Wesson. Ostatní výrobci včetně věhlasného Colta jsou touto patentovou ochrannou značně znevýhodněni a hledají cesty jak tento patent obejít a nepřijít přitom do konfliktu se zákonem.

Dalším významným mezníkem je založení společnosti E.Remington&Sons v roce 1856, čímž do podniku oficiálně vstupují Remingtonovi tři synové - Samuel, Philo a Eliphalet III. V letech 1858 - 1859 Remington&Sons zahajuje výrobu jednočinných pětiranných perkusních revolverů modelu Pocket. Tyto kapesní zbraně malé ráže 0.31 s třípalcovou oktagonální hlavní se vyráběly ve třech výrobních sériích v letech 1856 - 1860. Ve třetí sérii měla zbraň o jeden palec delší hlaveň. a byla robustnější. Vyrobeno je celkově asi 5000 kusů . Remington však potřebuje robustnější zbraň s větší ráží, aby mohl dosáhnout na vládní zakázky. Šikovný puškař původem z Plainfieldu v Massachussetts Fordyce Beals proto přichází s vylepšenou masívní zbraní na kterou obdržel 14. září 1858 patentová práva ( U.S. patent No.21478 ). Přestože patent byl vydán v roce 1858 , začíná vlastní výroba zbraně až v roce 1860.

Zbraň označená jako REMINGTON - BEALS 1858 NAVY MODEL má ráži .36 a je určen pro potřeby námořnictva jak z názvu ostatně vyplývá. Zřejmě podle vzoru konkurenčního Coltu se také Remington vyrábí ve dvou rážích a pro potřeby armády se vyrábí REMINGTON - BEALS 1858 ARMY MODEL , jenž se záhy stává velmi oblíbenou zbraní vojáků i důstojníků v občanské válce Severu proti Jihu. Její předností je na rozdíl od konkurenčního Coltu 1860 Army pevný shora uzavřený rám, který se lépe hodil do prostředí bitevní vřavy plné nástrah nejrůznějšího druhu poškození. Masívní a tuhá konstrukce revolveru byla odolná vysokým tlakům, rovněž revolver vypadlý z ruky kupříkladu jezdce na koni narazivší na kámen odolával lépe poškození než konkurenční Colt. Je paradoxní, že právě tento velmi důležitý aspekt nebyl v patentové ochraně č. 21478 vůbec zmíněn a tudíž mohl být volně a bez zábran aplikován i u celé řady zbraní konkurenčních. Konstrukčně sice zbraň vychází z Coltových modelů, ale další velmi významnou předností je rychlé přebíjení. Pěknou ukázkou, jak perkusní Remington rychle nabít je scéna z filmu Bledý jezdec (Pale Rider ). Hlavní hrdina ztvárněný westernovou legendou Clintem Eastwoodem vyjme během několika sekund vystřílený bubínek a nahradí ho připraveným nabitým. Celý manévr trval zkušenému střelci snad jen 5 až 8 sekund. Stačilo k tomu natáhnout bicí kohout na první ozub, sklopit nabíjecí tyčku umístěnou pod hlavní do patřičného úhlu ( asi 45 st. ), vysunout čep dlouhý 102 mm a opatřený na obou stranách výstupky pro snadnější uchycení směrem dopředu, vyklopit prázdný válec do strany, vytáhnout předem nabitý druhý válec a vložit ho do zbraně. Poté zasunout čep válce zpátky a zajistit tak válec v ose zbraně, nabíjecí tyčku zajistit zpět do polohy pod hlavní a příprava ke střelbě s úplně plným válcem je skončena. Právě na začátku velkého konfliktu mezi Unií a Konfederací bylo takto jednoduché a rychlé přebíjení velmi důležitou a převratnou novinkou, díky které se zbraň šířila na obou stranách konfliktu. Rozšířenější byla přece jen na straně Unie, která nakoupila 7300 ( uvádí se též 7350 až 7400 ) kusů modelu Navy. U Coltu 1860 Army byla podobná výměna daleko složitějším manévrem, který obnášel použití kladívka a šroubováku. Colt byl sice nejpoužívanější zbraní války a byla to velmi kvalitní zbraň, přesto si mnoho důstojníků i vojáků pořizovalo mnohdy i z vlastních peněz Remingtony. Model 1858 byl jednočinný perkusní revolver, měl osmihrannou hlaveň, nabíjecí tyčka pod hlavní ještě nebyla vyztužena klasickým trojúhelníkovým žebrem, spolehlivým poznávacím znakem pozdějších modelů. Byl vyráběn ve dvou kalibrech, jak už bylo výše zmíněno a to .36 (9,1 mm - Navy ) a .44 ( 11,2 mm - Army ). Hladký válec dlouhý 51 mm byl na šest nábojů, celková délka modelu Army byla 337 mm ( uváděno je také 351 mm ), z toho délka hlavně 203 mm. Model Navy byl rozměrově malinko menší, neboť celková délka činila 326 mm s délkou hlavně 191 mm.Jako mířidla sloužilo pevné hledí ve formě vyfrézovaného zářezu tvaru písmene V ( u modelu Navy ) a jednoduchého zářezu ( u modelu Army ) ve hřbetě rámu, na druhé straně ve vyfrézované rybině pevně usazená alpaková muška 11 mm od ústí hlavně. Vývrt hlavně tvořilo pět pravotočivých drážek. Pažba skládající se ze dvou dílů byla vyrobena z ořechového dřeva, další úpravou pažbičky bylo máčení v olejové lázni a pojistkou byl částečně natažený kohout. Ocelový rám z jednoho kusu oceli měl povrchovou úpravu vesměs modřením, jedinou mosaznou sočástkou byl lučík spouště se spodní deskou. Originální zbraně měly na hlavni nápis - BEALS PATENTED SEPT.14, 1858 E. REMINGTON & SONS, ILION, NEW YORK U.S.A. Celkově bylo vyrobeno necelých asi tři tisíce kusů modelu Army a 15 000 kusů modelů Navy v letech 1860 až 1862. Celková váha zbraně byla 1202 gramů ( uváděna u modelu Navy a jedná se o váhu nenabité zbraně ) a 1300 gramů ( uváděná u modelu Army ). Mnoho pramenů rozdílné váhy obou modelů vůbec nerozlišuje. Úsťová rychlost je 213 m / s .V některých pramenech je počet vyrobených kusů nesprávně zaměňován s populárním modelem 1863 a uváděný počet vyrobených zbraní daleko vyšší. Také v rozměrech, váhách a úsťové rychlosti panují značné neshody. Je proto docela možné, že v bohaté záplavě internetových stránek či na stránkách vědecké a naučné literatury objevíte zcela jiná čísla, která však nebudou zase tak diametrálně odlišná, než ta která uvádím. Již v roce 1861 se však začal vyrábět model 1861. Bývá označovaný jako REMINGTON 1861 OLD MODEL a jednalo se o vylepšený model 1858. Trojúhelníkové klasické žebro již zpevnilo nabíjecí tyčku, hladký válec doplnily bezpečnostní zářezy a výraznou změnou byla možnost měnit válec bez nutnosti sklápět nabíjecí tyč. Pod hlavní se totiž objevil výřez, který umožnil vytáhnout čep válce aniž muselo být jakkoli manipulováno nabíjecí pákou. Právě toto patentované vylepšení se však neosvědčilo, neboť čep válce nezajištěný nabíjecí tyčkou se často vychýlil z osy a způsobil střelci problémy. Remington se proto vrátil k původnímu lépe fungujícímu systému. Změnilo se také ražení na hlavni, neboť patent z roku 1861 nově uvedený v ražbě se přestal používat. Návratem k původnímu systému se vrátila i původní ražba. Vyrobeno bylo mezi deseti a dvanácti tisíci kusy. V srpnu 1861 umírá v Ilinoi v N.Y. na srdeční selhání tehdy sedmašedesátiletý Eliphalet Remington II a v bouřlivé době velkých změn a v prvním roce občanské války se v čele firmy angažuje nejvíce syn Philo Remington. V červnu 1862 podepisuje Remington kontrakt s vládou Unie na dodávku zbraní.

 

Remington 1863 New Army Model

autor - Rama

 

V roce 1863 začíná výroba staronového modelu, který je v podstatě vylepšenou verzí populárního Beals modelu 1858 a mohl by být tudíž označen také jako model 1858 NEW MODEL, ale vzhledem k datu zahájení roku výroby je zbraň označena jako REMINGTON 1863 NEW ARMY MODEL. Výrobce se u tohoto modelu vrací k osvědčenému zajištění čepu osy válce nabíjecí pákou jako u Beals modelů, ale trojúhelníkové zesilující žebro již na modelu 1863 zůstává. Plní jednak estetickou funkci, zesiluje a činí odolnější případnému poškození nabíjecí páku a navíc ještě umožňuje díky lepší aerodynamičnosti pohodlnější zasouvání zbraně do pouzdra. Nabíjecí páka umístěná pod hlavní má na začátku odpruženou západku, která doléhá do záchytu umístěného 40 mm od ústí hlavně.Jedná se opět o jednočinný šestiranný revolver ráže . 44. Velmi důležitou novinkou bylo vyfrézování bezpečnostních drážek mezi pistony na zadní straně válce. Kohout se mohl tím pádem opírat o tyto drážky a nemusel se dotýkat zápalek nasazených na pistonech, čímž se v podstatě vyloučilo riziko nechtěného výstřelu. Další novinkou bylo zkrácení palečníku kohoutu a nahrazení alpakové mušky šroubovanou válcovou muškou, která je na vrcholu zploštělá. Výška mušky činí 4,8 mm a je umístěna 9,5 mm od ústí hlavně. U prvních sériových modelů však byla muška stále alpaková a k přechodu na šroubovanou mušku došlo až později. Hledí pak bylo tvořeno vyfrézovanou drážkou tvaru V na hřbetě rámu.Osmihranná hlaveň je našroubovaná do rámu zbraně, který má mezi čelem válce a náběžným kuželem jakési půlkruhové vybrání, jenž částečně odkrývá závit hlavně a umožňuje tak lepší čištění tohoto jinak nesnadno dostupného prostoru. Na boku hlavně je tato ražba "PATENTED SEPT.14 1858 E.REMINGTON&SONS.ILLION.NEW YORK.U.S.A NEW MODEL". Hlaveň dlouhá 203 mm ( na této délce se drtivá většina pramenů shoduje) je vyvrtána pěti pravotočivými drážkami. Údaje o celkové délce zbraně se však různí. Zde je vzorek několika z nich : 324 mm, 348 mm nebo 353 mm. Nikde jsem nezachytil informace o tom, že by výrobce vyráběl zbraň ve vícero délkových či váhových modifikacích, ale vyloučit se to samozřejmě nedá. U váhy nenabité zbraně je opět údajů mnoho a průměr vychází na 1300 gramů.Šestikomorový válec zbraně o průměru 42 mm a délce 51 mm je hladký, nemá žádnou ozdobu rytinou jak to bývalo typické u zbraní jiných výrobců. Rám revolveru je z jednoho kusu oceli a standartní úpravou rámu i válce proti korozi je modření. Jedinou mosaznou částí zbraně je spodní deska s oválným lučíkem, jenž byl poměrně malý a střelbu v rukavicích činil obtížnou, ne-li zcela nemožnou. Zbraně jsou nabízeny i v jiných povrchových úpravách. Čep osy válce o délce 105 mm má v přední části pro lepší uchycení křidélka. Zcela vyjmout se dá čep pouze při úplném sklopení nabíjecí páky. K vyjmutí prázdného válce však stačí sklopit nabíjecí páku jen asi do úhlu 45 st. Válec po naklopení revolveru poté sám vypadne. Střenky rukojeti jsou hladké, vyrobené z ořechového dřeva. Číslování navazuje na model 1861 a tudíž je celkové množství vyrobených zbraní poněkud nadsazené, neboť k přechodu sériových čísel na nový model ( 1863 ) dochází někde mezi 15000 až 20 000 tisíci vyrobenými kusy. Designově velmi zdařilá, robustní a odolná zbraň byla oficiálně druhou nejpoužívanější zbraní občanské války. Používala jí především armáda Unie, která nakoupila 110 000 kusů. Mnozí důstojníci raději kupovali právě Remington i za své peníze, než aby používali erárně přidělované zbraně.Celkově bylo v letech 1863 - 1875 ( uvádí se také rozmezí let 1863 - 1873 ) vyrobeno 126 000 až 132 000 kusů modelu 1863. Remington měl mnoho předností a jednou z nich byla také velmi příznivá cena, jenž se pohybovala mezi 10 a 15 dolary za kus. Konkurenční Colt model 1860 se prodával za 25 dolarů. Úsťová rychlost olověných kulek či ogiválů opouštějících hlaveň je udávána jako cca 213 m/s. Vzhledem k pevnému uzavřenému rámu a možnosti zvýšit obvyklé dávky střelného prachu však mohla úsťová rychlost dosáhnout i 300 m/s, což byla další výhoda Remingtonu. Díky snadné výměně vystříleného válce, bezpečnostním drážkám, robustnímu uzavřenému rámu, výborné kvalitě zpracování, spolehlivosti, hezkému vzhledu, snadnému zasouvání a vysouvání z pouzdra a příznivé ceně se stal Remington 1863 New Army Model možná nejlepší krátkou perkusní zbraní tohoto období. Dominantní postavení na trhu však držel Colt díky vysoké kvalitě vyráběných zbraní, obrovskému věhlasu a propracované megareklamě. Remington byl však dlouho dobu zdatným konkurentem a podle mnohých názorů se revolvery této značky věhlasnějším coltům přinejmenším vyrovnaly. Mezi slavné majitele tohoto modelu patřili například Buffalo Bill, Wyatt Earp nebo Frank James. Svou oblibu si Remington udržel i po válce, kdy už vše směřovalo k používání jednotného náboje a perkusní období pomalu skomíralo.

Po skončení občanské války federální vláda okamžitě ruší všechny zakázky na výrobu zbraní. Některé společnosti jsou nuceny ukončit výrobu a krachují. Remington však věří projektu rolling block nebo-li otáčivému blokovému klouzavému závěru. Puškový závěrový mechanismus vznikl na základě návrhu Leonarda Geigera a patentu Josepha Ridera v roce 1863. Tento jednoduchý systém uzavírání nábojové komory spočíval v otáčivém ocelovém bloku s držákem umožňujícím ruční zaklapnutí závěru. Přední část kohoutu díky svému tvaru v okamžiku výstřelu pevně podepřela závěrový blok a tím došlo k jeho uzamčení. Toto uzamčení bylo jištěno ještě doplňkovým uzamčením v podobě nosu na kohoutu zapadajícího do vybrání okolo úderníku.Závěrem je možné volně otáčet pouze při nataženém kohoutu. Během občanské války dostala firma zakladatele Eliphaleta Remingtona II zakázku na výrobu těchto zbraní, ovšem konflikt končí dříve než k samotné realizaci obchodu došlo. V roce 1867 získává tato zbraň na pařížské imperiální výstavě stříbrnou medaili a okamžitě si tak otevírá cestu do světa. Zájem mají Francouzi, kteří však hodlali zbraň využít jen jako přechodovou fázi k lepším modelům, ale Dánsko,Norsko, Švédsko, Španělsko, Egypt, Turecko a v roce 1879 nakonec i Argentina nakupují Remington Rolling Block do stálé výzbroje svých ozbrojených složek. Mezi nejvýznamější modely patří jednoranná karabina Rolling Block 1864 v ráži 56-50 ( okrajový zápal Spencer )s funkcí single action, celkovou délkou 870 mm a délkou hlavně 504 mm. Mířidla tvoří obloukové klapkové hledí, pažba je z ořechového dřeva a celková hmotnost 3200 gramů. Následuje celá řada dalších vojenských, loveckých a sportovních modelů, jako Navy Rifle 1870 s celkovou délkou 1236 mm, nebo Army Model 1871 v délce 1315 mm. Mířidla byla kalibrována na vzdálenost do 914 metrů ( 1000 yardů ), , některé speciální modely i na 1280 metrů ( 1400 yardů ). Pro zajímavost puška určená pro dánskou armádu z roku 1867, která prošla zlepšujícími úpravami, měla celkovou délku 1283 mm, hmotnost 4210 gramů v nejpopulárnější puškové ráži 45-70 Government. Ve španělské armádě byla oficiálně používána od roku 1870 do roku 1893, zálohy a miliční jednotky používaly zbraň i v dalších letech. V Argentině ji nahradil v roce 1891 Mauser v ráži 7, 65. Celkově zahraniční armády nakoupily více než milión a půl kusů zbraní, které s úspěchem a bez závad používaly poměrně dlouhou dobu.

Zbraní americké armády se sice nakonec Remington Rolling Block ve výběrovém řízení v roce 1873 nestal, ale spolu s puškami Sharps 1874 Buffalo Rifle a Plains Rifle se stává na území USA nejoblíbenější loveckou zbraní zejména pro lov bizonů v období let 1870 – 1880. Zřejmě pro tyto nesporné kvality na poli loveckých zbraní si tuto kvalitní pušku pořídil i George Armstrong Custer známý svou velkou loveckou vášní. Ve vlastnictví chlapce – generála byla prokazatelně také krátká palná zbraň značky Remington. Jednalo se o Remington Beals Navy revolver model 1858.

Na poli krátkých palných zbraní se od roku 1860 do roku 1863 vyrábí v malé sérii necelého jednoho tisíce kusů také malinká jednočinná jednoranná zbraň vhodná do dámské kabelky nebo do rukávu hazardního hráče pokkeru. Jedná se o derringer s názvem Remington Rider Parlor Pistol s hladkou nevrtanou třípalcovou hlavní ráže 0.17. Zbraň na velmi krátkou vzdálenost je vhodná jako osobní doplněk zbraní větších kalibrů a umožňuje vzhledem ke své velikosti pohodlné skryté nošení. Je rozšířená rovněž mezi armádními důstojníky jako zbraň posledního odporu nebo pro poslední kulku. Derringerů a pepřenek vyrobila firma Remington poměrně velké množství v mnoha různých verzích. Konstrukcí těchto malých kapesních pistolí se proslavil zejména William H. Elliot. Ráže mohly být i daleko větší než u modelu, který je uveden. Celková délka byla obvykle kolem 120 mm, derringery mohly být jednohlavňové i vícehlavňové se závěrem i bez něho, přičemž náboj přidržoval v komoře pouze bicí kohout se silnou pružinou. I přes malou velikost umožňující držení zbraně většinou jen třemi prsty si získaly derringery poměrně značnou popularitu a dobře se prodávaly. Remington vyráběl tyto zbraně ve větším měřítku až do zahájení druhé světové války, což svědčí o neutuchajicím zákaznickém zájmu.

Pepřenek se vyrobilo u Remingtona&Sons celkem asi 25 000 kusů. Velmi vzácný první model patentovaný v roce 1860 měl mosazný rám a sklopný čtyřhlavňový svazek ráže.32. Následující model pepřenky byl šestiranný v ráži .22 zvaný Zig-Zag, další pepřenky již byly většinou čtyřrané( ráže .32 RF ) a pětiranné ( ráže .22 short ), přičemž těch čtyřraných v ráži .32 RF se vyrobilo daleko více, což v řeči čísel znamená asi 15 000 až 17 000 kusů. Společným znakem těchto dvou modelů je v bloku vrtaná dopředu sklopná hlaveň. K jejímu sklopení je nutné zatáhnout za prstencový záchyt před spouští. Kohout úderníku je na rozdíl od prvního modelu již skrytý. Rámy pepřenek jsou vesměs železné, střenky mohou být z tvrdého dřeva, tvrzené pryže, vzácněji také perleťové, hlavně jsou drážkované. Tento typ zbraní se vyráběl až do zániku rodinné firmy Remington&Sons v roce 1888.

V roce 1865 se objevuje jednoranný model pistole Remington Navy Model 1865 se skrytou spouští a konvenčním lučíkem. Vylepšenou verzí této jednoranné pistole je model 1871 ráže.50 s robustním závěrem a otáčivým blokem nesoucím zápalník. Ve stejném roce se objevuje i opakovací pistole navržená Josephem Riderem. Tento inženýr a velmi plodný tvůrce několika patentů úspěšně navrhl a sestrojil opakovací pistoli, která vyhazuje prázdné nábojnice a zasouvá do hlavně nový náboj. Zbraň je oficiálně označena jako Remington Rider Magazin Pistol. Konstrukčně velmi jednoduchá pistole měla plochou střenku z ořechového dřeva a trubicový mosazný zásobník pod hlavní na konci zdrsněný pro lepší úchop a manipulaci Pro tuto pistoli byl vyvinut speciální náboj .32 RF Extra Short ( 8,1 mm ) a do malého prostoru zásobníku se vešlo pět nábojů. Trubicový zásobník se po vystřílení všech nábojů dal vyjmout pootočením. Z železného velmi často poniklovaného rámu ozdobeného typickou rytinou ůponků vyčníval ovládací palečník blokového závěru, jehož natažením došlo zároveň k natažení za ním umístěného kohoutu a vyhození prázdné nábojnice. Celková délka zbraně byla 152 mm s oktagonální drážkovanou hlavní ( 6 pravotočivých drážek ) o délce 76 mm. Zbraň i přes malou velikost poměrně pohodlně padla do ruky a tudíž skýtala jistou výhodu ve srovnání s obtížným ůchopem mnoha derringerů. Vyráběla se sice až do roku 1888, ale obchodně nebyla příliš úspěšná a celkově vzniklo necelých 15 000 kusů.

Kontruktér firmy Remington William Smoot přichází v roce 1873 s novou řadou vysoce kvalitních revolverů zvanou New Line Guns ( zbraně nové řady ), nebo též zvanou Smoot New Model. Smoot přišel do firmy Remington z armády, kde působil ve funkci důstojníka. Po skončení občanské války však kariéra v ozbrojených složkách neslibovala zrovna závratný růst a Smoot se tak stává vedoucím výroby u Remingtona. Zbraně dle Smootova patentu ( patent č.143855 z 21. října 1873 ) se vyrábí ve čtyřech modifikacích. První tři modely jsou jednočinné pětiranné zbraně na jednotný náboj s okrajovým zápalem ráže .30, .32, a .38 s pevným rámem a skrytou spouští. Mají odpružený tyčkový vyhazovač na pravé straně hlavně umístěný pod masívní těžkou oktagonální hlavní naproti nabíjecí klapce. První model v ráži 30 se vyráběl až od roku 1876 a výroba trvala deset let. Vyrobeno však bylo pouhých asi 3000 kusů. Remingtonové se v té době potýkali s nucenou správou svého podniku, což jistě sehrálo velmi významnou roli. Nicméně v roce 1878 přichází Smoot s dalším modelem No.2, kterého se vyrobilo asi 20000 kusů. Třetí model v ráži.38 je charakteristický zvětšenou a více zahnutou rukojetí a byl vzhledem k počtu vyrobených kusů ( 25000 - 28000 ) nejoblíbenější. Čtvrtý model postrádal vyhazovač, který nahradila vyjímatelná osa válce. Má již dvou a půl palcovou kulatou hlaveň a ráži .38 Short CF nebo 41 Short RF. Rukojeť vyrobená z tvrzeného kaučuku je buď hranatá nebo ve tvaru ptačí hlavy. Produkce čtvrtého modelu čítá asi 23 000 kusů. Všechny čtyři modely se vyrábějí až do roku 1888 a celkově je vyrobeno asi 54 000 - 70 000 kusů. Cena zbraní se odvíjela od povrchové úpravy. Nejlevnější byly černěné zbraně začínající na 7 a půl dolarech u čtvrtého modelu a devíti dolarech za první modelovou řadu až po devatenáct dolarů za zlacenou verzi. Nová řada měla své příznivce, ale celková obliba i přes zpracování přesahující průměr byla spíše mírná. Vzhledově zbraň nemohla konkurovat modelu 1875 ke kterému se tímto dostáváme.

Velmi důstojným soupeřem nejpopulárnější zbraně Divokého západu - Coltu 1873 SAA zvaného Peacemaker se stal REMINGTON MODEL 1875 SAA. Vzhledově i konstrukčně je revolver velmi podobný perkusnímu modelu 1863, ale má již zcela provrtaný nábojový válec umožňující použití jednotného náboje a tudíž se nejedná o perkusní zbraň. Olověné střely již nebylo nutné vtlačovat zepředu do nabíjecího válce a nabíjecí tyčku pod hlavní tudíž vystřídal tyčkový vyhazovač umístěný ve válci na pravé straně hlavně. Klasické žebro trojúhelníkového tvaru, jenž se proměnilo v jakýsi symbol značky a bylo umístěno u perkusních modelů na nabíjecí páce zůstalo na svém místě přichyceno tentokrát na pevno. Další novinkou byla nabíjecí klapka, po jejímž odklopení bylo možné vkládat zezadu do válce jednotné náboje se středovým zápalem - .44 Colt, .44 Remington-CF, 44-40 Win., .45 LC. Zmizel i jediný mosazný prvek perkusních modelů, kterým byla deska s lučíkem na spodní straně rámu. Lučík byl ocelový. Oktagonální hlaveň perkusních modelů nahradila hlaveň válcová vrtaná šesti pravotočivými drážkami se standartní délkou 190 mm. ( 7 a půl palce, též 191 mm ). Vrchní strana této válcové hlavně nesla vyražený nápis - E.REMINGTON & SONS, ILLION, NEW YORK, USA.Velmi dobře zpracovaná konvenční zbraň o celkové délce 330 mm tížila ruku střelce 1245 gramy ( 44 uncí, také se objevuje 1225g, 1250 g nebo 1280 g a vždy jde o váhu nenabité zbraně). Úsťová rychlost byla 320 m/s. a na spodní straně pažbičky bylo ocelové oko pro uchycení závěsné šňůry. Remington 1875 se vyráběl ve třech variantách. Zejména na americko-mexické hranici se používal model se zkrácenou hlavní délky 140 mm zvaný proto Frontier ( hraničář ). pro svou kvalitu a robustní konstrukci velmi oblíbenou zbraní, ale slavný Colt Peacemaker měl dvouletý náskok ve výrobě i prodeji a navíc slavil důležité vítězství ve výběrovém řízení uspořádaném americkou armádou v roce 1876 pro vyzbrojení armády novými revolvery.