PONKOVÉ

S kmenem Ponka se poprvé setkala výprava Lewise a Clarka r.1804. Tehdy se jejich počet pohyboval okolo 700 osob a z toho důvodu byli častým cílem nájezdů sousedních Siouxů a později i bílých osadníků. Přesto se od roku 1825 nezúčastnili jediné války a dokonce není znám žádný případ, že by nějaký Ponka zabil osadníka či vojáka.
První smlouva mezi kmenem Ponka a vládou Spojených států byla podepsána v roce 1817 a potvrzovala ,,Mír a přátelství“ mezi dvěma národy. Roku 1825 byla sepsána druhá smlouva, kterou Ponkové vzali na vědomí, že žijí uvnitř výsostného území Spojených států a tudíž podléhají vládě USA. Třetí smlouva podepsaná roku 1858, anulovala nárok Ponků na jejich kmenové teritorium. V roce 1865 byla podepsána dodatečná smlouva mezi Ponky a USA, která rozšířila jejich rezervaci a uvolnila 15000 dolarů na škody způsobené armádou.
V roce 1876 začala vláda přesidlovat co nejvíc kmenů do Indiánského teritoria v Oklahomě a Ponkům dala možnost si vybrat z několika území. Do Oklahomy se kmen přivlekl jen proto, aby se dozvěděl, že mu vláda zapomněla zajistit jídlo a přístřeší. Během roku tehdy zemřelo 158 Ponků, proto se v roce 1879 náčelník Stojící medvěd se 30 svými lidmi rozhodl vrátit do Nebrasky. Za jeho skupinou byli však vyslány vojenské jednotky, které Ponky uvěznili ve vězení Omaha Reservation.
Generál Crook, náčelník vězení v Omaze, udělal vše proto, aby oddálil návrat Ponků do Oklahomy. Po soudním přelíčení, které vedl soudce Elmer S. Dundy byli propuštěni. Část kmene pod vedením Stojícího medvěda se tedy vrátila do Nebrasky. Spojení mezi oběma skupinami se stále hůře udržovala.
Od roku 1950 přestal být kmen Ponků kmenem uznávaným federální vládou.

NEZ PERCES
(Propíchnuté nosy)

Sami se nazývali Nimipu či Tsútpeli. Obývali území na hranici států Washington, Idaho a Oregon. Doklady o osídlení jejich kmenového území jsou staré asi 8000 let. Volně organizované skupiny si vybírali pro své vedení vždy osobnost s největší autoritou a zkušenostmi (až do roku 1945 neměli kmenového náčelníka). Žili typickým životem lovců-sběračů. Na jaře se soustředili hlavně na lov lososů a v pozdním létě se vypravili na horské louky na sběr hořkého kořene, kausu a především kamasu. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy se scházeli velké části kmene, jinak během roku roztroušené.
V letech 1740 – 1840 nastává zlatý věk Nez Perces. Kolem roku 1700 se k nim od jihu dostávají koně, které se sami naučili šlechtit. Tak vzniklo plemeno APPALOOSA (dodnes jedna z nejcennějších koňských ras). Ve velkém (na obchod) vyráběli vynikající luky z kostí a rohů horské ovce.
V roce 1805 nacházejí Lewis a Clark Nez Perces už s typickou prérijní kulturou(stáda koní, týpí, potní chýše, péřové čelenky, zdobené oblečení, atd.). Tehdy byl počet příslušníků kmene asi 7000 obývajících přibližně v 70 vesnicích.
Ve 30. letech 19. století se již pravidelně účastnili velkých ,,randezvous“ s obchodníky s kožešinami.
Téměř všechny zprávy bělochů, kteří se s nimi setkali, hovoří o silném dojmu, jakým na ně Nez Perces zapůsobili svou hrdostí, inteligencí, odvahou a střeleckým uměním.
Roku 1836 byla založena první křesťanská mise na kmenovém území(Spalding Mission). Z toho vyplynulo rozdělení kmene na dvě větve(horní větev přijala křesťanství a zemědělství a dolní setrvala při tradičním náboženství a lovu). V roce 1855 byla mezi indiány a vládou uzavřena smlouva, která kmeni zajišťovala většinu původního území. Ta však pro bělochy ztratila význam, když zde bylo v roce 1860 nalezeno zlato. Neustávající proud zlatokopů a osadníků vyústilo roku 1877 v příkaz přemístit pod hrozbou vojenského zásahu kmen do rezervace. V důsledku toho se šest skupin Nez Perces(asi 740 mužů, žen a dětí) pod vedením náčelníka Josefa (Hinamanot To Yalaket) a Zrcadla (Alalimiatakanima) vydalo na 1600 mil dlouhý pochod, který trval od 17. června do 5. října 1877. Více jak tři měsíce unikali několikanásobné přesile americké armády vedené generálem Milesem. Byli dostiženi pouze 20 mil od hranic Kanady, kam chtěli uprchnout a deportováni do bažin na dolní Missouri, kde jich téměř třetina zemřela.
V současnosti je v rezervacích Lapwai Colvivve registrováno asi 2500 příslušníků kmene a jejich počet pomalu roste.

PAWNEE
(Pónýové)

Pónýové byli jedním z nejbojovnějších a nejšlechetnějších indiánských národů, které obývali prérie, se kterými si však osud velmi trpce zahrál. Jejich svaz se skládal ze čtyř kmenů (Chani, Pitahauerat, Kitkehahki a Skidi). Ve 20. letech byli nejpočetnějším kmenem na prériích(kolem 25000 členů). Jejich území mělo rozlohu více než 30 miliónů akrů. Žili v osadách, které byli složeny z polozemnic. Základní ideou života Pónýjů bylo dělení se o majetek a proto měla i ta nejchudší rodina kmene zaručeny základní podmínky pro přežití. Pónýové byli převážně zemědělci. V květnu seli kukuřici, dýně, fazole a slunečnici. Úrodu sklízeli po letním lovu bizonů. Podzimní lov se konal v říjnu a v listopadu. Nárok na území Pónýjů si však dělali také Siouxové, Šajeni, Arapahové, Omahové, Kansové a Osejdžové. Do roku 1830 byli však na svých územích skutečnými pány a dokázali je s přehledem ubránit. Bizoni pro ně, tak jako pro většinu prérijních kmenů, byli hlavní potravinou a zdrojem pro výrobu oděvů a nástrojů. Kolem roku 1830 byl počet jejich koní 6000-8000 kusů. Do zimních lovišť odcházeli po listopadovém lovu bizonů a vraceli se až začátkem května, když mohla nová pastva uživit jejich koně. Krádež koní byla společensky vysoce uznávána a byla důkazem odvahy kmene, proto byli podnikány válečné výpravy za účelem získání koní.
Nejvíce obchodovali s Arikary, Mandany a Hidatsy na horní Missouri, se Španěly a Mexičany v Santa Fe a s Francouzy a Američany v St. Louis.
Léto roku 1831 bylo zásadním zvratem v dějinách tohoto národa, když téměř polovina lidu(asi 12 500) vymřela na černé neštovice zavlečené bělochy. Nikdo mladší 30 let tuto zákeřnou nemoc nepřežil. V letech 1837-1838 přišla ještě jedna epidemie černých neštovic a poté v roce 1849 cholera, která definitivně oslabila sílu pónýjského národa. Jejich populace se snížila asi na 4000 lidí a v roce 1860 už byli národem na pokraji zániku. 25.listopadu 1856 noviny Nebraskian z Omahy uvedli, že ,,vyvraždění tohoto národa je americkou národní povinností“.
Od samého počátku byl hlavní úkol úřadů odnaučit Pónýje jejich tradičnímu způsobu života. V roce 1864 vstoupili Siouxové a Šajeni do války s USA a Pónýové se stali stopaři a vyzvědači ve službách americké armády.
V srpnu 1873 se vydala výprava 250 mužů, 100 žen a 50 dětí na lov bizonů a byla přepadena 800 Siouxy. Tenkrát padlo a bylo raněno přes 100 Pónýů. Byla to poslední velká bitva mezi indiánskými národy v Severní Americe.
Koncem roku 1875 opustili poslední Pónýjové svá území v Nebrasce a začali žít na Indiánském Teritoriu.

SIOUX
(Dakota, Lakota, Nakota)

Sami pro sebe používají název SPOJENCI což je v jednotlivých dialektech : DAKOTA (Mdewakanton, Wahpekute, Siseton, Wahpeton), NAKOTA (Yankton, Yanktonai) a LAKOTA (Teton).

Historie Siouxů započala v Severní Karolíně. Byli to usedlí zemědělci pěstující kukuřici, brambory, dýně, tabák, … Kolem roku 1500 se začínají stěhovat k západním Velkým jezerům. Ke konci šestnáctého století se usadili na území dnešní Minesoty a tam se také rozdělili do tří jazykových skupin(Santee, Teton a Yankton). Sami se nazývali Oceti Sakowin(Sedm poradních ohňů) a nebo též Dakota (Santee), Lakota(Teton) a Nakota(Yankton) což v různých nářečích znamená přítel či spojenec.
V sedmnáctém století stále častější nájezdy Chippewů vyústili v boj o území, který trval přibližně 200 let. Z něj si Siouxové odnesli od Chippewů své jméno(Nadove siweg - Malí hadi). V letech 1700 – 1750 vedli války s Arikary, Hidatsy, Mandany, Omahy a Ponky, kteří jim poté přenechali území na východ od Missouri. Od těchto kmenů získali Siouxové také koně, kteří pro ně znamenali převratné změny kulturní i politické. V roce 1775 získali také střelné zbraně, čímž začalo nové období expanze na západ. Oglalové se usadili v okolí Black Hills(Černé hory), o které bojovali v letech 1775 – 1825 s původními kmeny(Šajeny, Arapahy, Kiowy, Uty, Crowy a Šošony). Kmen Sicangu válčil s Arikary a Pónýy o území v povodí Bílé řeky. Na konci 90. let osmnáctého století měli sioxské kmeny pod kontrolou území obou Dakot,
severní Nebrasku, jihovýchodní Montanu, východní Wyoming a severní výběžek Colorada.
Střety mezi Siouxy a Spojenými státy započaly koupí Louisiany v roce 1803. 1825 – 1850 jsou dobou konfliktů s osadníky, které přitahovala zlatá naleziště v Oregonu a v Kalifornii. V roce 1840 byla malá stanice na řece Severní Platte přejmenována na Fort Laramie a zde probíhala většina jednání mezi Siouxi a vládou.
17.srpna 1854 se skupině mormonů zatoulala kráva k vesnici Bruleů. Minekonžuové, kteří zde byli na návštěvě ji zastřelili a snědli. Vůdce karavany Hans Peterson tuto událost nahlásil do Fort Laramie, odkud byl vyslán podplukovník John Lawrenc Grattan s dvěmi děly, tlumočníkem a 26 vojáky. Když Grattan dojel k táboru Bruléů nařídil zajmout Minekonžuy. Opilý tlumočník začal indiánům spílat a tak podporučík po několika neúspěšných pokusech o vyjednávání nařídil palbu. Po první salvě padlo několik indiánů a náčelník Vítězný medvěd byl smrtelně raněn. Na vojáky zaútočili stovky Bruléů a celou jednotku zničili. Poté Bruléové strhli tábor a opustili místo srážky. Potrestáním siuxského útoku byl pověřen generál Harney, který s 600 vojáky přepadl 3. září tábor 250 Bruléů, pobil 86 mužů, žen a dětí a zajal 70 jich zajal.
Ve smlouvách z let 1837 – 1851 postoupili Spojeným státům Santeeové miliony akrů. Vláda za to měla Siouxům vyplácet renty. Peníze ale mívaly zpoždění. V roce 1862 peníze díky Občanské válce opět nedocházeli a Santeeové byli na pokraji hladu.
Pod vedením náčelníka Malé vrány vtrhli do agenturního obchodu a zabrali zboží náhradou za nedodanou rentu a žádali okamžité dodání peněz. Agent prohlásil : ,,Když mají hlad, ať se nají trávy“. Santeeové vstoupili do války. Pobili okolo 600 bělochů, ale nakonec byli poraženi přesilou vojáků, kteří disponovali děly. 303 účastníků povstání bylo odsouzeno k smrti, ale nakonec jich bylo popraveno 38.
Čtyři roky po potlačení povstání v Minnesotě byla otevřena Bozemanova cesta, která byla nejkratší spojnicí mezi Východem a zlatými poli v Montaně. Procházela ale středem siouxského území, které indiáni považovali za svá nejlepší loviště. Rudý oblak, Železná lastura, Rudý pes a Muž z jehož koní jde strach se se svými bojovníky postavili na odpor. Spolu s šajenskými a arapažskými přáteli zničili oddíl kapitána Fettermana čítající 80 vojáků u pevnosti Fort Phil Kearny a přiměli vládu zrušit pevnosti na Bozemanově cestě.
Objevení zlata v Černých horách(Black Hills–Paha sapa) vedlo k další válce. Vláda se rozhodla Černé hory odkoupit a nabídla Siouxům 6 000 000 $ plus roční rentu. Siouxové odmítli prodej za jakýchkoli podmínek. 3. prosince nařídil Úřad pro indiánské záležitosti Siouxům shromáždit se v agenturách do 31. ledna 1876. Siouxové toto ignorovali. Generál Philip Sheridan, aby vytvořili plán likvidace Siouxů. 25. června 1876 narazil plukovník(čestný generál) George Armstrong Custer u Little Big Hornu na velkou převahu Siouxů, Šajenů Arapahů a dalších kmenů.
Po krátkých bojích přišel gen. Custer o celou svou 7. kavalerii a půlku podpůrných oddílů. Krátce na to se silná aliance Siouxů rozešla. Náčelník Sedící býk pronásledovaný generálem Milesem uprchl se svými Siouxi do Kanady. Jedna tlupa po druhé se vzdávala a odcházela do rezervace.
Poslední vzdorující kmen byly Oglalové Šíleného koně. Rudý oblak a Skvrnitý ohon ho měli přimět k návratu . Šílený kůň se vzdal 6. května 1877 ve Fort Robinsonu pod podmínkou, že bude se svými lidmi umístěn v rezervaci na Powder River. 5. září byl ale zatčen a zavražděn. Jeho smrt znamenala konec síly Siouxů na Velkých pláních.
V srpnu 1889 se objevily první zprávy o indiánském mesiáši Wowokovi. Od října 1890 začínají Siouxové v rezervacích tančit Tanec duchů. V rezervaci Standing Rock narůstali střety mezi Sedícím Býkem a správcem agentury Mc Laughinem, který vydal rozkaz k jeho zatčení. 15. prosince 1890 vtrhlo do obydlí Sedícího býka pod vedením poručíka Býčí hlavy 38 příslušníků indiánské policie a 4 dobrovolníci. Po krátké bitce byl Sedící býk střelen a zabit.
Na základě toho náčelník Velká noha(Si tanka) se svými Minekonžuy opustil rezervaci. Nový vrchní velitel 7. kavalerie plukovník Forsyth je dostihl u potoku Wounded Knee. 29. prosince, když vojáci Minekonžuy odzbrojovali náhodný výstřel hluchého bojovníka rozpoutal masakr indiánů. Celkem zde zahynulo 153 lidí(většinou žen a dětí) a 51 bylo zraněno.

 

OČETI ŠAKOVIN
(Sedm poradních ohňů)
ROZDĚLENÍ SIOUXSKÉHO NÁRODA

1. MDEVAKANTON – (Vesnice u tajemného jezera)
a) WAKPAOTONWEDAN
(Osada na potoce)
b) MATATONWAN
(Vesnice od velkého jezera)
2. WAHPEKUTE – (Ti, kteří střílejí v listí)
3. SISETON – (Vesnice v bažinách)
4. WAHPETON – (Osada v listí)
5. YANKTON – (Vesnice na konci)
6. YANKTONAI – ( Malá vesnice na konci)
a) HORNÍ YANKTONAIOVÉ
b) DOLNÍ YANKTONAIOVÉ
7. TETON – (Osada na prérii)
a) OGLALA (Poházení)
b) SIČANGU (Spálená stehna)
c) MINIKONŽU (Sázejí u vody)
d) SIHÁSÁPA (Černé nohy)
e) ITAZIPČO (Bez luků)
f) OOHENOUPA (Dva kotlíky)

Lakotové, Dakotové a Nakotové

Téměř se mi zastaví srdce, když slyším pro našince tajemné slůvko - Indián. Romantické duši okamžitě vytane na mysli silueta hrdého, nezkrotného muže na koňském hřbetu s ostrými rysy ve snědé tváři a vlajícími orlími pery v lehounkých poryvech prérijního větříku. Jak nádherné jsou útěky do snů v mnohdy neradostné realitě všedních dnů současnosti. Nemohu nevzpomenout na první knihu, kterou jsem otevřel ještě jako chlapec. Hltal jsem každý řádek poutavého díla Dee Browna \"Mé srdce pohřběte u Wounded Knee\". Postupně se mi nesmazatelně zarývala do paměti jména náčelníků i prostých bojovníků v boji amerických Indiánů za svobodu. Teprve mnohem později jsem otevřel také jiné knihy, které vykreslily obraz Indiánů v daleko syrovější a poněkud méně romantické poloze. Slůvko Indián trochu ztratilo svůj romantický lesk, ale stále je tady ta magická síla, která mne nutí zastavit se, ohlédnout zpátky do minulosti a už vnímám ve svých nozdrách vůni dýmu, jež se line z tábora Siouxů, Apačů, Irokézů, Komančů, Navahů a desítek dalších kmenů rozvětvené indiánské rodiny. Jen tak si stojím uprostřed rušné ulice města a v náhlých nečekaných poryvech větru slyším vzdálené, sotva znatelné bubnování a potom také hlasy. Jsou to hlasy zoufale křičící do světa plného těžkých kovů a lhostejnosti svou touhu po životě. Svou touhu po svobodě, jenž bezohledná civilizační mašinérie plná smrti zašlapává do země. Právě Siouxové jsou stejně jako Apači symbolem nejtvrdšího odporu, jejich válečný pokřik naháněl hrůzu nejen \"bledým tvářím\", ale také nejbližším indiánským sousedům. Je jim vyčítána krutost, mnohé vesnice okolních kmenů skončily pod kopyty siouxských koní, doutnající usedlosti bílých osadníků hořely v pohraničí, jednotky modrokabátníků byly rozsekány doslova na kusy. Podobně ovšem zmizely z povrchu zemského i mnohé vesnice Siouxů po nájezdech zejména mocných Odžibvejů, ale také Šošonů, Vran, Arikarů, Pónyů, či později jednotek US Army. Každá mince má dvě strany, sto jedinců má sto názorů a nemůžeme tudíž pokusně odkrývat jistá fakta jen z jednoho úhlu pohledu a nepokrytě stranit jedněm na úkor druhých, přičemž náš výsledek může zcela svobodně odsoudit jako nepravděpodobný nebo nepravdivý dalších 99 lidí. Každá z jednotlivých stran konfliktu měla pro své počínání jisté důvody, které někdo přijme jako opodstatněné a pro jiné budou barbarstvím a hanebným činem. Další skupina posuzovatelů historických událostí přijme názory obou stran a tzv. se názorově nevyhraní, čímž zaujme postoj „mrtvého brouka“. Kde jsou vlastně ony hranice pravdy, lží, smyšlenek a polopravd, kam až můžeme zajít, co si lze vzhledem k historii dovolit a co je již neetické, nesprávné, lživé, hanlivé, urážející či snad do nebe volající ? Historie skýtá jejím objevovatelům neskutečný prostor k prezentaci vlastního výkladu založeného ovšem na určitých doložených faktech, někdy náznacích skutečnosti, často také vítězí smyšlenky, hojně se ztotožňujeme s jinými autory, kteří nám padli do oka. Té přímky doložených faktů ať již zapsaných či předávaných po generace pouze ústním podáním se však většina autorů drží a není možné ji opustit a tvrdit, že kupříkladu k bitvě u Little Big Hornu došlo v roce 1890.

V přírodě vždy vítězí silnější a Siouxové byli mocní, což je předurčovalo k vítězství, ale nebyli ušetřeni ani drtivých proher. Museli bránit loviště svých předků a čelit stále rostoucímu přílivu bílé rasy, která drasticky zmenšovala území pro svobodný život prérijních kmenů až nakonec zcela zanikl v ohraničeném rezervačním prostoru. Mohl bych pět oslavné chóry na adresu Šošonů a Vran, také tyto kmeny měly ve svých řadách udatné a statečné muže. Nelze jim vyčítat ani mnohé případy spojenectví s američany v boji proti odvěkému nepříteli - Siouxům. Možnost porazit silného odvěkého rivala v boji o loviště a skalpy samozřejmě nasměrovala Pónye, Vrány, Šošony, Arikary a další kmeny do jednotek v modrých kabátech americké armády. Snad podlehli svodům doživotních rent a ponechání kmenových území, jak tomu bylo právě v případě Šošonů náčelníka Washakieho. Postoj těchto hrdých a statečných kmenů, jenž po léta sváděly se svým sousedem tvrdé boje je ovšem naprosto logický, neboť silný rival byl ve vzájemném soupeření jen těžko porazitelný a Siouxové byli rozpínavým živlem, který mohl utrpět výraznější ztráty jen od spojených indiánsko - amerických sil. Nejsou však pro mě tím ryzím nepoddajným nekujným netvárným tělesem jako hrdí Siouxové. Ovšem nelze nevzpomenout bourání odvěkých tabu v postoji kmenů kdysi nepřátelských, neboť v roce 1866 se například Rudý oblak marně snažil pozvat ke společnému postupu proti pevnosti Fort Phil Kearny odvěké nepřátele, Indiány z kmene Vran. V posledním zoufalém záchvěvu se o něco podobného pokusil mnohem později z území dočasného kanadského exilu i Sedící býk, ale odpovědí Vran byly pouze ukradené koně a Býkův oprávněný hněv. To však byly spíše výjimečné situace a Vraní Indiáni byli odvěkými nepřáteli snad všech sousedních kmenů, přičemž proti bělochům tito nadmíru stateční lidé nikdy nepozvedli zbraň. Samozřejmě i z řad Siouxů pochází řada kontroverzních postav, ale to jsou jednotlivci, jenž neodrážejí celkový postoj národa.

ZPĚT KE KOŘENŮM

Pokud se vrátíme trochu více do historie, museli Siouxové pod tlakem silnějších Odžibvejů, (též Odžibvů, Čipevajů, Čipevů, Čipevájců), svých úhlavních nepřátel, opustit v průběhu 17 a 18 století západní okraj Velkých jezer a postupně se dostávali na území o kterých se již později hovoří jen jako o lovištích tohoto legendárního národa. Neustále hovoříme o Siouxech, ovšem toto označení, byť hojně užívané, je v podstatě nesprávné a dokonce pro některé původní obyvatele urážlivé, neboť je zkomoleninou původně právě odžibvejského slova Nadowe-is-iw-ug, (psáno též Nadowessiwag,což znamená Malí hadíci, zmije, nepřátelé) francouzská zkomolenina Nadouessioux, psáno také Nadowesioux nebo Naduesiu byla zkrácena podle koncových hlásek na jednodušší Sioux ( čte se různě, nejčastěji siux, siu,sú apod.) Také bychom pochopitelně protestovali, kdyby se pro příslušníky českého národa vžilo nelichotivé či přímo hanlivé označení navíc v běžném styku normálně užívané. Přesto se dnes slůvko Sioux objevuje i v běžné komunikaci samotných Indiánů. Pokud chceme používat přesné a správné označení musíme z jednoho nesprávného slova znějícího Sioux udělat tři slova -

DAKOTOVÉ, NAKOTOVÉ a LAKOTOVÉ.

VÝCHODNÍ DAKOTOVÉ - (Dakhóta) známí též jako Santíové (Isáŋyathi = Žijící na nožích ). Lovci a sběrači patřící k velké skupině Siouxů, jsou zváni též Súové, řídčeji Siové, obývající lesnaté oblasti dnešního státu Minnesota. Jsou to:

Mdewakantonové, (Mdewakanton neboli Mdewákȟaŋtȟuŋwaŋ = Vesnice u tajemného jezera)

Sissetonové, (Sisseton neboli Sisítȟuŋwaŋ = Vesnice, kde se jedí ryby)

Wahpekutové, (Wahpekute neboli Waȟpékhute = Střelci v listí)

Wahpetonové,(Wahpeton neboli Waȟpétȟuŋwaŋ = Vesnice v listí)

Všichni zvaní jako Santíové, Santee, vl. název Dakota.(Isáŋyathi = Žijící na nožích )

ZÁPADNÍ DAKOTOVÉ - Obývali východní pláně dnešní Jižní Dakoty. Jsou to prérijní sběrači a lovci. Nesprávně označováni jako Nakotové.

Yanktonové (Yankton neboli Iháŋktȟuŋwaŋ = Vesnice na konci)

Yanktonajové (Yanktonai neboli Iháŋktȟuŋwaŋna = Malá vesnice na konci)

 

Jazykově všichni Dakotové náleží k siuské jazykové rodině a nesprávně, ale velmi hojně jsou jako Dakotové označováni všichni Siouxové.

 

NAKOTOVÉ - ( Nakóta nebo Nakhóda – původní lidé)

Assiniboinové

Stoney - Kamenní Indiáni ( Ijeska )

TETON - LAKOTOVÉ - (Lakȟóta)Dříve tvořili jeden kmen zvaný Teton (Thitȟuŋwaŋ, thíŋta-tȟuŋwáŋ = Rozhlížející se po prérii), který migroval na západ a rozdělil se na celkem sedm podkmenů.

Oglalové (Oglála = Roztroušení, Ogallala, Oglala)

 

Bruléové (Sičháŋǧu = Spálená stehna / Spálené hýždě, fr. Brulé)

 

Mnikonžuové (Mnikȟówožu = Sázející u vody, Miniconjou, Minneconjou)

 

Itazipčové (Itázipčho = Bez luků, fr. Sans Arcs)

 

Oohenunpové (Oóhenuŋpa = Dva kotlíky, angl.Two Kettles)

 

Sihasapové (Sihásapa = Černé nohy či siouxští Černonožci, Blackfeet)( pro odlišení s vlastním velkým kmenem z pomezí USA a Kanady spíše zváni anglickým překladem Blackfeet ).

 

Hunkpapové (Húŋkpapȟa = Tábořící u vchodu, Hunkpapa)

 

Do siuské jazykové rodiny dále patří :

 

Rybáři a sběrači vodní rýže Winebago od Velkých jezer, nebo pěstitelé kukuřice z Jihovýchodu Okahpa (Quapaw). Rozsáhlá skupina lovců bizonů a zemědělců z povodí Mississippi : Iowa, Kansa, psáno též Kanza ( Kaw ), Bilox, Missuri ( Missouri ), Catawba, Omaha, Osedž (Osage ), Ponka ( Ponca), Vrány ( ang.Crow nebo vl. Absaroka ), Hidatsa, Mandan, Ocanachee, Oto a Tuteh.

Všechny tři výše jmenované skupiny v dřívějších dobách vytvořily zjednodušeně řečeno jakousi volnou konfederaci či alianci spřátelených kmenů známou jako Sedm poradních ohňů, nebo Sedm ohnišť ve vlastním jazyce pak zvanou - Očéthi Šakówiŋ,

Samozřejmě se všichni nemohli sejít na jednom místě a nemůžeme tudíž chápat tuto alianci kmenů jako organizaci nebo společenství dle dnešních měřítek, přesto se právě v krizové situaci a tou bylo ultimátum americké vlády z roku 1875 o odchodu kmenů na určité místo a de facto pozbytí svého území dokázalo sejít u Little Big Hornu neobvyklé množství Indiánů širokého spektra kmenů, kteří poté 25. června 1876 v obrovské přesile zdolali Custera. Ovšem tak početný a velký tábor byl spíše výjimkou a jen shoda okolností poplatných zrovna tomuto určitému časovému výřezu spojila Indiány do jednoho velkého tábořiště. Samozřejmě kmeny se při příležitosti velkých lovů, významných tanců nebo válečných výprav vzájemně setkávaly a tvořily tak poněkud větší tělesa než obvykle. V některých případech se mohly týpí ve tvaru jakéhosi hada podél vodních toků táhnout i do vzdálenosti dvaceti až pětadvaceti kilometrů, což je v podmínkách naší malé vlasti poněkud těžko představitelné.Všechna podobná spojenectví byla vždy dočasná a po skončení společných akcí se její účastníci rozcházeli do svých lovišť a opět tak tvořili izolované ostrůvky v moři indiánských kmenů. Proč právě jarní měsíce památného roku 1876 umožnily vznik tak rozsáhlého tábora ? Sedící býk se Šíleným koněm totiž ještě stále nabízeli jinou alternativu než poklidný život v rezervačních správách, který přijali Rudý oblak se Skvrnitým ohonem. Vidina svobodného života prérijních lovců byla natolik lákavou, že mnozí zejména mladší jedinci nedokázali této vábničce odolat a potají mizeli za hranicemi vymezených území. Většina jistě netušila a vůbec si nepřipouštěla možnost, že je to poslední záchvěv volnosti, neboť soumrak indiánských kmenů Velkých planin se neodvratně blížil. V roce 1876 už na jih od Transkontinentální železnice nebylo možné potkat bizoní stádo. Jejich poslední zbytky čelící od roku 1872 již systematickému vybíjení podle zběsilého plánu amerických vojenských sil zmizely z jižních prérií o tři roky později. Philip Sheridan dobře věděl, že vyhladovělý protivník nebude čelit jeho modrým kabátům takovou silou a intenzitou. Notně poznamenaná však byla populace pánů prérie již v šedesátých letech, kdy se na stavu zvěře významně podepsalo zásobování dělníků podílejících se na stavbě železnice. Tlupy svobodných Indiánů toulajících se krajem mnohem obtížněji nacházely potravu a musely tak nakonec zvolit jistotu rezervační stravy, byť mnohdy nevalné kvality. Přes tyto potíže odbojné skupinky často vyrážely mimo rezervaci a zkoušely něco ulovit, pokud se nerozhodly třeba znepříjemnit život bílým osadníkům na roztroušených farmách. Na jaře 1876 však úbytek bizonů nebyl pro stále se ještě toulající Indiány u táborových ohňů tématem naprosto zásadním, protože na obzoru byla hrozba pro nezdolné typy lakotských vůdců zcela nepředstavitelná. Byla to hrozba fyzické likvidace ze strany amerických vojenských sil chystajících se k rozhodnému úderu proti stále svobodným Indiánům, nevhodným vzorům pro poklidné rezervační domorodce. Právě rezervační Indiáni v jarních měsících notně posilovali stále se zvětšující tábor u říčky Little Big Horn v jihovýchodním cípu státu Montana až se počet jejích obyvatel vyšplhal k deseti tisícům jedinců.

Opusťme teď ovšem velký tábor Lakotů a jejich spojenců a znovu, tentokrát trochu podrobněji se vraťme do historie, neboť jak jsme již výše zmínili, území kolem Little Big Hornu nebylo pravlastí Siouxů odjakživa. Všichni dříve obývali západní břehy Velkých jezer. Lovili, rybařili, sbírali vodní rýži a pěstovali kukuřici, přičemž pěstované plodiny však byly pouze doplňkem hlavní masité stravy skládající se zejména z bizoního, losího, jeleního a antilopího masa s menším podílem drobných savců a ptáků. Nepřátelští Odžibvejové je však zatlačovali na severní prérie, kam přišli asi koncem 17. stol. právě Tetonové, představující více než polovinu všech Siouxů. Počátkem 18. stol. se stali Lakotové, jak se správně západní kmeny nazývají, převládajícími obyvateli zdejších prérií a plání.Běloši začali přicházet na tyto území až v polovině 19. stol. v souvislosti s objevem zlata v horách Black Hills.Většina dnešních Siouxů jsou míšenci. Žijí bělošským způsobem života, mluví anglicky a část jich obývá rezervace v Severní a Jižní Dakotě, Nebrasce a Montaně.

Mezi Siouxe však nepatří jen tři zmíněné skupiny, ale také příslušníci dalších 67 skupin kulturně rozdílných tradic a příbuzných jazyků patřících do stejné jazykové rodiny siuské (tato lingvistická skupina též označována jako Súové nebo Siové, ale nejčastěji právě Siouxové ).

Mnohé kmeny stejné jazykové rodiny velmi často válčily mezi sebou a dokonce mohly svádět půtky o území také jednotlivé skupiny jednoho příbuzného kmene. Například jednotlivé tlupy Oglalů bojovaly mezi sebou a v jiných případech agresivní Lakotové přepadali umírněnější Ponky, kteří se kromě lovu zabývali také zemědělstvím ( umožňovala to úrodná delta Mississippi ) a vzhledem ke svým poněkud bohatším zásobám potravin proto museli soupeřit s loupeživými nájezdy prérijních lovců bizonů. Podobných případů bychom mohli jmenovat stovky. Obrovská vzájemná nevraživost indiánských kmenů byla vhodným a vítaným nástrojem v rukou bělochů, kteří se naučili využívat vzájemného nepřátelství k vlastním dobyvačným cílům. Všechny tyto aspekty způsobily, že velká rodina postupně začala ztrácet své členy, kteří buď zahynuli rukou Indiánů i bělochů, spojili se s jiným příbuzným kmenem, čímž jejich svébytnost v podstatě zanikla, nebo je zcela pohltila mnohokulturní, majoritní americká společnost, která dokončila dílo zkázy. Obecně se uvádí, že kromě vlastních Lakotů tak přežily pouze další čtyři větší kmeny – Vrány, Hidatsové, Mandani a Winebagové, což není tak úplně přesné, neboť stopy dalších kmenů byť zastoupené pouze několika málo jedinci se dají vypátrat. Nyní se okrajově pokusíme zmapovat jednotlivé kmeny, abychom získali přece jen jakýsi širší rozhled.

Populace tohoto populárního národa začala v šedesátých letech 20. století během jakéhosi indiánského obrození opět narůstat a v roce 2004 žije v několika rezervacích Kanady a USA 154 tisíc Siouxů. Pokud však vnímáme indiánské rezervace jako ostrůvky původních obyvatel v moři bílé záplavy není jejich definice tak jednoduchá a na toto téma se nabaluje celá řada vleklých problémů. Tvrdým oříškem k rozlousknutí je na prvním místě v celé škále dalších problémů vlastnictví půdy. Tzv. Dawesův zákon z roku 1887 umožnil snadnější rozdělení kmenového území jednotlivým indiánům a rozdrobené jednotlivé pozemky se vlivem odprodejů či pronájmů dostávaly stále častěji do rukou bělochů nebo osob s neindiánským původem. V rezervacích současnosti tak žije jen jedna osmina indiánské populace a zbytek se rozptyluje do větších aglomerací s vyšší možností uplatnění na trhu práce. Indiáni z měst tak vydatně podporují své méně majetné bratry v rezervacích v rámci přirozeného prvku indiánské povahy, která se dědí z dob samostatně tábořících kmenů a vyžadující po každém jednotlivci pomáhat slabším a méně úspěšným. Prvek povahy pro bílou populaci neznámý i když také nemůžeme hovořit v globálním hledisku. Téměř polovinu obyvatel dnešních rezervací, přesně 43 procent, tak tvoří ne-indiáni. S rostoucí vzdělaností a uvědomováním vlastní identity se Indiáni stále častěji domáhají svých nezadatelných práv a požadují navrácení území , které jim „dokud bude tráva růst a nebe bude modré“ zajišťovala smlouva z roku 1868. Do indiánského obrození posledních desetiletí nezasahují jen prvky postupně se zvyšující vzdělanosti a hlasité volání minulosti nacházející odezvu v otevřených srdcích, ale také ekonomické aspekty indiánského podnikání umožňující odkupování pozemků a tím návrat kdysi ztracené indiánské půdy do rukou pravých vlastníků.Proces zdlouhavý a namáhavý, leč postupem času přinášející ovoce. V blízkosti rekreačních a ekonomických center, či jen motelů, hotelů, barů a restaurací vznikají kasina a herny, která jsou v rukou indiánských podnikatelů a tento sice ne úplně nejideálnější lék na problémy domorodé populace přináší nemalé zisky, konkrétně se jedná o 15 miliard dolarů ročně, které v globálním hledisku zajišťují zvýšení ekonomického vlivu jednotlivých kmenů a mohou financovat jiné užitečné projekty jako je výstavba škol a zdravotnických zařízení.Kasina tak trochu hrají na indiánskou strunu, neboť sázení bylo v mnohých kmenech velmi oblíbeno již v v dávné minulosti a samozřejmě probíhalo za daleko primitivnějších podmínek poplatných době, ale přesto na tento rys indiánské povahy současnost v jistém slova smyslu navazuje samozřejmě v moderních podmínkách. Indiáni však velmi ochotně přijali mnoho bělošských negativ v čele s hojným užíváním alkoholu, ve kterém utápějí svůj žal nad ztrátou svého způsobu života. Právě alkohol již v minulosti způsobil u mnoha loveckých skupin totální absenci pudu sebezáchovy v podobě loveckých výprav za zvěří a způsobil tak vyhladovění a smrt desítek jedinců. Mnoho rezervací současnosti však trpí nedostatkem naprosto zásadních věcí a je velmi smutné, že ekonomický gigant jako jsou USA nedokáže pro své vlastní občany zajistit ani základní potřeby lidského života jako je například vodovodní síť. V rezervaci Lakotů v Pine Ridge v Jižní Dakotě tak ještě v roce 2004 mnoho Indiánů muselo s kbelíky a bandaskami chodit pro vodu a podobná situace panuje v zajišťování základních lidských potřeb také na jiných místech.

IROKÉZOVÉ

Název Irokéz pochází zřejmě od nepřátel Algonkinů (irinakhoiw znamená ,,hadí plémě“). Oni samotní se nazývají ,,Haudenosaunee“ (Lid dlouhého domu).Angličané je nazývali ,,pět národů“ podle pěti zakládajících kmenů (Mohawk, Oneida, Onondaga, Cayuga a Seneca), které se spojili v 15. století. Za jedno století se panství Irokézů, jež nečítalo více než 30 000 lidí rozrostlo a pokrývalo čtvrtinu kontinentu s populací skoro 250 000 indiánů. V roce 1720 se připojil jako šestý kmen Tuscarura.
Irokézové bydleli vždy ve vesnicích kde byly vybudovány dlouhé domy, které byly široké asi 6 m a dlouhé i několik desítek metrů, v nichž bydlelo několik rodin pohromadě. Každá rodina měla svoji ,,kóji“a uprostřed hořelo několik ohňů na vaření. Vesnice leželi u potoků, které byly obehnány dřevěnými palisádami a proto byly pro nepřátelské kmeny téměř nedobytné. V největší senecké vesnici Ganondagan bydlelo v 17. století 4500 obyvatel ve 150 dlouhých domech. Pěstovali hlavně kukuřici,fazole a dýně. Nazývali je Třemi sestrami. Fazole se pnuly po vysoké kukuřici a dýně s velkými listy zadržovala u země vláhu. Vedle velkých kmenových polí mělo mnoho rodin ještě své malé zahrádky. Jídelníček si obohacovali rybami, zvěřinou, lesními plody a ořechy. Na jaře vyráběli javorový sirup a poblíž vesnic rostly i sady ovocných stromů.

Hlavní zbraní irokézských válečníků byla válečná palice gajewa s násadou dlouhou asi 60 cm ze dřeva ořechovce na jejímž konci byla těžká kamenná nebo dřevěná koule. Ještě nebezpečnější byla však ganengoadusha, kyj z tvrdého dřeva na jehož konci byl připevněn zaostřený jelení paroh dlouhý asi 10 cm. Když s sebou francouzští obchodníci s kožešinami přinesli ocelové tomahavky, vytlačily brzy původní kamenné sekery a Irokézové se stali mistry v jejich používání. Při válčení nepoužívali vůbec luk, který byl ovšem hlavní zbraní jejich nepřátel. Proto nosili lehké brnění a helmy vyrobené z kůry a ztvrdlé kůže. Pokud válečníci přivedli zpět domů nějaké zajatce ti mohli být dost drasticky mučeni, nebo byli adoptováni do kmene jako náhrada za padlé bojovníky.
Společenské zřízení bylo u Irokézů velice vyspělé a bylo inspirací B. Franklinovi při tvorbě americké ústavy. Rozhodování měla na starost velká rada, která se skládala z padesáti sachemů. Rada se scházela v  irokézském hlavním městě Onondaga. Oneidové a Cayugové, mladší bratři v Lize, seděli na západní straně poradního kruhu. Starší bratři, Mohawkové a Senecové seděli na východě a Onondagové na severu a měli rozhodující hlas.
Ženy měly u Irokézů důležitou roli. I když domy stavěli muži, patřily ženám, zrovna tak jako pole a úroda. Proto měli v kmenech hospodářskou moc. Irokézská matriarchální společnost byla inspirací pro deklaraci z roku 1848, která vedla k uznání ženského hlasovacího práva.

ŠAJENI

Jejich jméno pochází ze sújského šahíyena(červeně mluvící). Sami sebe však nazývají tsitsistas(ti,kteří patří k nám). Kolem roku 1800 byl jejich počet odhadnut na 3500, v r.1880 to bylo 3887 osob a do r. 2000 jejich počet stoupl na asi 15 500 lidí.
V 17. století žili v lesích kolem pramenů Mississippi a živili se lovem drobné zvěře, ryb a sběrem lesních plodů. Hlavní loveckou zbraní byl luk a kopí a k boji se navíc používaly kamenné palice a štíty ze syrové kůže. Nejvýznamnějšími nástroji jsou ocelové nože, sekery a nádobí získané od býlích obchodníků.
Táborový kruh tvořil asi 10 hlavních a několik menších tlup. Kmen se dělil na severní a jižní větev a spojoval se pouze v létě při velkých lovech. Většina mužů vstupovala do některé z šesti válečných společností a bylo běžné, že mladík vstoupil do společnosti svého otce či strýce. Politiku kmene určovali kromě 44 náčelníků i vůdcové válečných společností a hlavy mocných rodin.
V polovině 18. stol. se setkávají s kmenem Sutajů, kteří se během 19. stol. stávají součástí Šajenů. Na počátku 19. st. bojují s Lakoty o území kolem Black Hills, ale nakonec ustupují. Uzavírají spojenectví s Arapahy a později i s Lakoty. Vytlačují Kajovy, Pónýje, Osedže a Juty z centrálních planin. Od roku 1830 ovládají oblast od východního Wyomingu po řeku Arkansas a rozdělují se na severní a jižní větev.
Jižní Šajeni bohatnou z obchodu s býlími, ale po masakrech u Sand Creeku kde 29. listopadu 1864 bylo zavražděno 53 mužů a 110 žen a dětí a Washity (1868) odcházejí do rezervace.K poslednímu ozbrojenému vystoupení dochází v roce 1874, kdy se spojili s Komanči, Kajovy a Arapahy ve válce ,,za záchranu bizonů“.
Severní Šajeni jsou zpočátku stranou od hlavních cest. Společně se severními Arapahy a Lakoty v letech 1865 – 66 vytlačují americké jednotky z východního Wyomingu. Tlak na prérijní kmeny v oblasti Black Hills však sílí a tak dochází k slavné bitvě u Little Big Hornu(1876), po níž však následuje jen pronásledování a odchod do rezervace.
Velká část severních Šajenů je poslána ke svým ,,jižním“ příbuzným do oklahomské rezervace. V nehostinných podmínkách však houfně umírají a proto se náčelníci rozhodují v zimě 1878 rezervaci opustit. Necelé 300 válečníků, žen, dětí a starců se pokoušejí probít do Wyomingu. Srdnatý odpor, utrpení Šajenů, a veřejné mínění pohnou vládou natolik, že jim v roce 1884 vyhrazuje rezervaci v jihovýchodní Montaně.
Dnes jsou hlavním zdrojem obživy Šajenů farmářství, chov dobytka, poplatky za pronájem půdy a těžebních práv, prodej drobných suvenýrů a v Oklahomě provozování heren. Průměrný příjem je asi 2000-3000 dolarů na osobu ročně a v rezervaci je vysoká nezaměstnanost. Obecným problémem je alkoholismus, drogy a ztráta kulturní identity. Šajensky hovoří pouze 40% lidí.

ODŽIBVEJOVÉ

Původ jejich názvu se odvozuje od nabíraného švu, kterým sešívali své mokasíny(odžibva=svraštit). Sami se nazývali Anišinábe(První Člověk).Společně s Ottawy a Potawatomíi tvořily konfederaci ,,Tří Ohňů“. Jejich domovina se rozkládala v Kanadě od Saskatchewanu k Ontariu a v USA zahrnovala část Severní Dakoty, Minnesoty, Wisconsinu, Ohia a většinu Michiganu.
První historické údaje o nich podali v první polonině 17. století francouzští objevitelé a misionáři. Obchod, válka a migrace v letech 1650 – 1680 výrazně ovlivnily způsob života Odžibvejů, kteří se začali živit převážně vyměňováním kožešin za zboží býlích mužů. Jakmile Irokézové roku 1650 porazili své tradiční nepřátele Huróny vtrhli na Ottawy, které zahnali na západní břeh Michiganského jezera. Roku 1653 ozbrojeni tradičními kyji a luky Odžibvejové zlikvidovali oddíl Irokézů vybavených ocelovými noži, tomahavky a mušketami. Roku 1662 se utkali znovu a vyhnali je ze své země. Na jaře roku 1679 uzavřeli Odžibvejové spojenectví se Siouxy v němž získali právo lovit na Siouxském území výměnou za přivedení francouzských obchodníků a jejich zboží. Tato úmluva platila déle než 50 let.
Roku 1712 byl zrušen mír mezi Francouzi a Liščími indiány(Fox). Foxové sice nebyli nepřáteli Odžibvejů, ale v té době soupeřili o loviště v severním Wisconsinu,
proto celkem ochotně souhlasili s napadením Foxů, k němuž je nabádali jejich francouzští spojenci.
Po mnoha bitvách byli Foxové poraženi a prchli na jih ke svým příbuzným Saukům.
Roku 1736 byl prolomen dlouho trvající mír mezi Odžibveji a Siouxy. Francouzští obchodníci totiž pronikli až k řece Winnipeg a uzavřeli spojenectví s Assiniboiny a Kríi - nepřáteli Siouxů. Siouxové zabili skupinu Francouzů a Kríů ve snaze přerušit přísun zbraní nepříteli aOdžibvejové si tento útok vyložili jako vyhlášení války. Navzdory ostré rivalitě se oba kmeny navzájem respektovali. Odžibvejové se od Siouxů naučili lovit bizony a na oplátku je zas učili vyrábět kanoe z březové kůry. V letech 1740 – 1760 se vzájemně utkali ve třech rozhodujících bitvách, ve kterých Odžibvejové Siouxy porazili a zatlačili až k Mississippi.
V dnešní době se rozlišují Odžibvejové do čtyř skupin. - Prérijní žijí v Saskatchewanu, Manitobě, Sevrní Dakotě a v Montaně. Většina z nich se věnuje farmaření.
- Severní žijí v lesích mezi Velkými jezery a Hudsonovým zálivem. Někteří se doposud živí lovem, jiní pracují v dřevním průmyslu a vlastní i obchodní korporace.
- Jihovýchodní se často mísili s příbuznými kmeny Ottawů a Potawatomíů a někteří byli násilně přesídleni do rezervací v Kansasu a velké množství jich zůstalo
u Michiganského jezera.
- Jihozápadní zvaní Čipeva pobývají v Minesotě, horním Michiganu a Wisconsinu. Tato skupina je mezi Odžibveji nejpočetnější.

MAHIKANI
(Mohykáni)

Sami se nazývali Mahikaniaw (Lidé od velké řeky), ale Holanďané si jejich jméno zjednodušili na Manhigan (vlk) podle jednoho ze tří nejsilnějších klanů (Vlci, Želvy, Medvědi). Žili východně od Velkých jezer především ze zemědělství, které doplňovali lovem, rybolovem a sběrem lesních plodin.
Když si Holanďané postavili pevnost poblíž dnešního Albany, Mahikani toho využili a kmeny, které chtěli s bělochy obchodovat jim museli platit mýtné. Kolem roku 1640 začali Evropané prodávat indiánům pušky a střelivo v neomezeném množství což zapříčinilo brutální boje, které se kolem Velkých jezer vedly až do 18. století.Mahikani si brzy osvojili palné zbraně a byli smrtícími ostrostřelci. V roce 1624 však byli napadeni Mohawky a vytlačeni na západ. V polovině 17. století přišla velká epidemie, která značně oslabila jejich počty. Roku 1662 opět vypukla válka mezi Mohawky a Mahikany, kterou opět prohráli a museli opustit údolí kolem Hudsonu. V důsledku další války klesl roku 1669 počet Mahikanů pod 1000 osob. V roce 1672 kvůli snaze Angličanů uzavřeli s Mohawky mír. Z anglo-francouzské války1689-96, v níž se postavili na stranu Anglie se jich vrátila jen třetina. Bojovali i v americké revoluci na americké straně, kde ztratili polovinu mužů.
Dnes žijí v počtu asi 1500 osob v rezervaci Green Bay.

 

APSAROKA
(Vrány, Crow)

Ve vlastním jazyce se nazývají Apsaroka (Děti velkozobého ptáka), nicméně název Crow (Vrány) se všeobecně vžil. Jejich jazykově nejbližšími je národ Hidatsů, s kterými sdílejí i stejný geografický původ ve východním Kansasu.
Kolem poloviny 16. století přišli do oblasti Missouri první předkové Vran. Část se jich oddělila a odešla na sever do Kanady a Wyomingu, kde se z nich stali Horské Vrány. Další skupina odešla kolem roku dále na západ – Říční Vrány. Z té se postupem času oddělila poslední část, která se usadila kolem řeky Big Horn – Kopnutí do břicha.
Všechny tři skupiny měly své náčelníky. Obě hlavní skupiny spojoval kočovný život lovecké společnosti, spojený s bydlením v týpích, chovem koní a lovem – převážně bizonů. Mnohoženství nebylo vyjímečné, někteří muži měli i více než 15 žen.Velkou zálibu měli ve válčení, neustále bojovali téměř se všemi sousedy.Nikdy však nebojovali s bílými, naopak často sloužili jako zvědové v armádě. Jejich počet byl od roku 1780 do poloviny 19. století stabilní, kolem 8 – 9000, což odpovídá zhruba 1000 týpí. Po roce 1850 se kvůli epidemii neštovic a cholery jejich počet snížil na polovinu.
Původní rozloha jejich území byla 150 000km. Rozloha součastné rezervace je 12.140 km.

ČERNONOŽCI
(Blackfeet)

Kmen Černonožců se skládal ze čtyř podkmenů – Jižních Pieganů (Amshapi Pikuni ,,Drsně vyčiněné pláště“), Severních Pieganů, Blood – Krvaví (Kainah ,,Mnoho náčelníků“) a vlastních Černonožců (Siksikauva,,černé nohy“–podle mokasínů černých od země).
Jejich území se rozkládalo od Missouri na východě po Skalisté hory na západě a od Yellowstonu na jihu až na sever do státu Alberta. Díky nevýhodným smlouvám však přišli o 90 milionů akrů své půdy. Roku 1730 viděli u Šošonů poprvé koně a získali první pušky od Kríjů. Roku 1780 se poprvé setkali s bělochy a o rok později vyhladila půlku kmene epidemie neštovic. Další epidemie neštovic v letech 1837 a 1845 zabily dvě třetiny Černonožců. Montanská zlatá horečka a příliv zlatokopů, osadníků a farmářů v roce 1862, zapříčinila časté porušování mírové smlouvy z roku 1855, kterou podepsalo 26 hlavních náčelníků Černonožců.
Neustále válčili s kmeny Vran, Siouxů, Šajenů, Assiniboinů
a dalšími. Byli typickými lovci a válečníky Velkých planin. Jejich kočovný způsob života určoval pohyb stád bizonů, jelenců a vidlorohů. Kmen měl vždy svého hlavního náčelníka a řadu svatých mužů. Nejvýznamnějším celokmenovým obřadem byl Tanec slunce, který se konal v době letního slunovratu.
Rezervace byli zřizovány od roku 1851. V USA žije v Montaně 9900 Jižních Pieganů. V Kanadě v Albertě žije 1400 Severních Pieganů, 4250 Kainahů a 2350 Siksikaů.

APAČOVÉ

Sami si říkají ,,nde“ nebo ,,inde“(člověk). Slovo Apač je údajně zunijského původu a znamená zloděj nebo nepřítel.
Apačové žili původně v centrální Kanadě spolu s Navahy, ale okolo roku 1000 se podél Skalistých hor vydali na jih. Do hor a pouští Nového Mexika a Arizony dorazili na začátku 16. století, jen pár let před prvními bělochy. Na konci 17. stol. bylo asi 4000 Čirikávů a stejný počet Západních Apačů. Jejich populace byla stabilní až do druhé poloviny 19. stol., když byla snížena válkou se Spojenými státy. Španělští osadníci byli často napadány indiány, ale na jejich území vysílali vojáky jen zřídka.
Za starých dob muži lovili jelence, vidlorohy a drobnou zvěř a ženy sbírali žaludy, piniová semínka, plody kaktusů a podzemní hlízy meskalu. Políčka s kukuřicí, melouny, fazolemi a dýněmi obdělávali na jaře a vraceli se k nim až na podzim.
První Američtí lovci kožešin přicházejí ve 20 letech 19.stol. a poté v období zlaté horečky další osadníci. Kvůli vzrůstajícím problémům je roku 1855 vyhlášena odměna za apačské skalpy. Je zabit náčelník Juan José a roku 1863 i jeho nástupce Mangas Coloradas. Apači se v 70. letech bouří pod vedením Victoria, Naicheho a Geronima, který bojoval až do roku 1886, kdy se vzdal a byl poslán s ostatními Čirikávy do věznice na Floridě. Odtudtud byl po čase poslán do Fort Sill v Oklahomě.
V rezervacích v současnosti vládne vysoká nezaměstnanost
a špatná ekonomická a zdravotní situace. Apačská populace čítá zhruba 12 000 osob.